Už jednou to Josef Jandač udělal. Nastoupil k díře do hokejového Blaníku a zařval tam: „Haló, nepojedete někdo na olympiádu? Potřebuju zkušené borce a lídry.“ Zapraskaly kosti, netrvalo to dlouho, vylezl ven Martin Erat a kývl. S ním i Petr Koukal, Ondřej Němec, Michal Vondrka. Stará parta, která už přestala jezdit na mistrovství světa. Ta, která zná pocit, když se vám na krku houpá poklad.
Beru připomínku, že medaile v Koreji necinkla. Ale ne proto, že by tihle pánové kategorie 33+ svoji roli nezvládli. Výjimkou byla jen pozice Vondrky, který nedostal moc čichnout.
Poznáte, když funguje kabina, když má dobrého kapitána, který tam dovede nastavit řád. A přesně tohle Erat zvládl v Koreji za jedna. Nepamatuji lepší klima kolem národního týmu, než bylo tam. Koukal byl, co do obsahu vykonané práce, nejplatnějším útočníkem týmu a Němec v klidu a bez brblání zvládl zalepit díru, kdekoliv se objevila, na přesilovce, v jakékoliv defenzivní dvojici.
Takže bych do toho Blaníku šel zařvat ještě jednou.
Jandačův zimní argument, že mistrovství světa je jiný turnaj, delší, s větším počtem dvojzápasů, je naprosto logický. Takže takových hráčů do Dánska rozhodně nepojede tolik.
Minimálně o jednom by ale mělo velký smysl uvažovat. Za mě jím je Tomáš Rolinek.
Už slyším ty řeči, že kvalitativně je MS výš než olympijský turnaj, bude rychlejší a jemu je 38 let, tedy je starší než všichni veteráni, kteří se účastnili Her. Navíc tam nebyl, takže proč na MS?
Důvody jsou tři. Forma. Šéf. Vztah s Jandačem.
Kapitán mistrů světa z roku 2010 měl skvělou sezonu, pořád si drží výborný pohyb, a jestli je někdo při hře v oslabení v extralize lepší, tak maximálně Petr Koukal. Vůbec jste z něj neměli při sedmizápasovém čtvrtfinále s Třincem pocit, že by tahal nohy, spíš naopak.
Národní tým potřebuje na velké akci jasného pozitivního lídra. On jím je absolutně. Patří do kategorie hráčů, kterým se neodmlouvá, se kterými se souhlasí. Navíc ví, kdy může přehodit hlavu do kategorie o patnáct let mladší a pustit se se spoluhráči do blbin a kdy všechno utáhnout zpátky.
K tomu ho s trenérem národního týmu pojí velmi dobrý vztah, vzájemný respekt, který přerostl obyčejný vztah hráč-trenér. Před olympiádou Jandač mluvil o tom, že Rolinek nepřipadal v úvahu. Teď by ho měl zkusit oslovit, nemá co ztratit. Pokud by ho zapojil do přípravy, aby odehrál turnaje v Pardubicích a ve Švédsku, může si být jistý, že mu pak útočník na rovinu řekne, jestli se na šampionát cítí, nebo ne. Žádná hra, že by si chtěl udělat čárku. Národní tým na tom může jen vydělat.
Ano, záleží, jestli se Rolinkovi bude chtít. Ale když se na mě po čtvrtfinále usmál, že teď vyrazí hrát fotbal za svůj Srch, neměl jsem z něj ani nejmenší pocit, že by se chtěl pomlácený válet měsíc někde u moře. Energie mu zbylo pořád ještě dost.
Jen ho naťuknout. Třeba ještě nehodil brusle do kumbálu.
Témata:
reprezentace, blog, Tomáš Rolinek, sport, hokej, Pavel Ryšavý, MS v hokeji 2018, Hokej na Heureka.cz
Související články
