Tomáš Souček: až příliš kladný hrdina. A to je (prý) teprve v půlce…
Když fotbalové ankety vyhrávají brankáři, tak něco není v pořádku… Jako ty tuzemské: jakmile už prvenství přestane z vysokých štaflí česat Petr Čech, tak si přijde Tomáš Vaclík! Vypadá to však, že český fotbal je už zase v pořádku. Což je samozřejmě nadsázka, navíc triumfy mužů v rukavicích byly zasloužené. Přece jen to však o něčem vypovídá – o tom, že jinde na hřišti v takových letech špičková kvalita chybí.
Souček je zosobněním odpovědnosti, skromnosti, nesobeckosti, právě až nedvědovské píle a vůle. Není to příběh obrovského talentu, který bije do očí a každého uhrane. Spíš dřiny a třeba i překonávání předsudků, které probouzela jeho postava a ne zrovna učebnicový styl běhu, jenž nebyl zrovna čítankový. Jestli se proto v Součkovi mnozí mýlili nebo na něj vsadili třeba i jen shodou náhod, není úplně fér jim to vyčítat.
Ostatně, vždyť nechybělo mnoho a nemuselo dojít ani na osudové spojení i spojenectví s trenérem Jindřichem Trpišovským. Vždyť při prvním ze tří jejich setkání byl Souček málem odlifrován z Žižkova, kde to zprvu dost krkolomně zkoušel na hostování poté co neuspěl na testech v jiných druholigových klubech.
