Petr Pála, Karel Poborský, Martin Doktor a Josef Jandač, čtyři velké osobnosti českého sportu, každá odjinud, se potkaly na jednom pódiu prestižní odborné konference ČOV „Mosty“, aby mimo jiné potvrdily slova vtělená do titulku tohoto článku.
Začínám jako obvykle odjinud. Byl jsem minulý týden na maturitním plese své dcery Terezky. V hlavní roli společenského večera byli maturanti „oktávy A“, kteří za tři měsíce maturují. Každý student má vykonat zkoušku, vypracovat a obhájit maturitní práci.
Viděl jsem působivý nástup, předtančení, video o osmiletém působení na gymplu, stužkovací ceremoniál i půlnoční překvapení. Ptám se dcery: „Kdo připravoval tato skvělá čísla plná invence?“ No, Anička a Vendy, odpověděla.
Kladu si otázku: „Nejsou právě tyto akce zdařilou ukázkou maturitní práce? Když někdo musí vymyslet ideu, sestavit scénář, sehnat si k tomu potřebné finance, technologie, přesvědčit spolužáky, případně s nimi něco nacvičit. Prakticky to znamená zrealizovat představení, které má pobavit tři sta přítomných lidí a být přitom výstižné, vtipné a nebýt trapné. Zkrátka, jít s kůží na trh.
Za to bych je ocenil, třeba známkou za originální maturitní práci. Můj kamarád Michael Saran, někdejší spoluvlastník Čedoku, vystudoval Harvard a popisoval mi, jak zkoušky probíhaly formou případových studií a řešení problémů. Není to v principu totéž?
Při maturitní zkoušce jsou přece vedle maturitních prací prověřovány znalosti ze čtyř předmětů. Tak proč by právě maturitní práce neměly prokázat schopnost vyrovnat se s nějakou životní situací, jakou je třeba demonstrativní video nebo choreografie stužkovacího ceremoniálu maturitního plesu?
A to je moje dnešní téma. Co je víc: prokázat vědomosti, nebo utkat se s realitou života?
Za sebe to mám jasné, umět je víc než vědět. Tím plynule přecházím ke sportu, kde to platí tuplovaně. Kdo umí, zpravidla i ví. A naproti tomu kdo ví, nemusí ještě zdaleka umět. U hráče se předpokládá, že zná herní fígle, ale musí je umět především předvést ve hře. Trenér může mít skvělý teoretický základ, ale podstatné je, jak zvládá družstvo jako soubor rozmanitých složitých osobností a jak ho umí vést k vítězství.
No, a klubový boss může mít peníze a nápady, ale musí umět klub postavit a vést v duchu nějaké strategie.
Na zmíněnou konferenci Mosty přijelo téměř tři sta špičkových i regionálních trenérů v očekávání toho, co zazní z úst respektovaných. Všichni, kteří seděli na pódiu, ve svém sportovním životě prokázali, že něco UMÍ. Hrát, závodit či trénovat. Tvrdím, že poctivé sebevědomí se rodí tak, že chlap pozná sám sebe v těžkých situacích, překoná je, tím se i něco o sobě dozví a potvrdí se sám před sebou. On sám pozná svou cenu, a tudíž není závislý na mínění jiných lidí. To potvrdili i čtyři zmínění chlapíci na pódiu Mostů.
Působili klidně, protože znali svoji hodnotu. Ta se zrodila v konfrontaci se životem. Čili životní realita se stala zdrojem vědomostí či znalostí, a ty nám v moderované diskusi předávali.
A dostávám se k jádru věci. Kdykoliv se chce někdo vyjadřovat ke sportu, ke hře, musí hlásat nějaké postoje, ať už slovně nebo písemně, čili předvést nějakou míru vědění. I přesto se stává pouhým kecalem, protože vysvětlení každé hry je ve hře samé a je od ní neoddělitelné. Slova se zdají jako by nadbytečná.
Když sledujete užaslýma očima Messiho , tak k tomu, co vidíte, nepotřebujete prostředníka či překladatele. Pamatuji si z mládí, jak na zdi nad stolkem mariášníků visel slogan „Kybic, drž hubu“. Kdo hrál mariáš či taroky, ví, o čem je řeč.
A navzdory všemu řečenému nás hra vzrušuje natolik, že se o ní hádáme v hospodách a pokoušíme se vyjadřovat o dění ve sportovních hrách. Navíc si s kolegy ze sportovních her osobujeme právo radit trenérům. Věřte, že si se vší pokorou uvědomujeme, že umět je víc než vědět, a z toho důvodu děláme maximum pro to, abychom pomohli spoluutvářet novou generaci trenérů, která si bude vědět rady, jak vědět přetavit v umět.
Závěrem objasňuji, že autorem sloganu z titulku tohoto článku je Bob Hanning, bývalý asistent u německých házenkářů (zlato na MS 2007) a v současnosti viceprezident německého házenkářského svazu pro vrcholový sport, a zprostředkoval mi ho kolega, vynikající házenkář a trenér Michal Barda: „Nezáleží na tom, kolik toho jako trenér víte, když to neumíte převést do praxe. Umět je mnohem lepší než vědět. Praxe je to, co dělá kouče koučem, tedy to, jak své znalosti umí převést do tréninku. Jak působí na hráče, jak umí najít, plánovat a používat tréninkové prostředky a cvičení, aby se hráči neustále zlepšovali. Vědění může být skryté někde vzadu, ale umění trenéra vést musí hráči vnímat v každém okamžiku.“
Tak si říkám, že jednou za čas není na škodu nechat bez dovětku zaznít na závěr jiná, než vlastní slova...
Související články
