Vysoká hra Zdeňka Haníka: Hra jako umělecké dílo | iSport.cz
Zdeněk Haník
6. února 2017 • 09:41

Vysoká hra Zdeňka Haníka: Hra jako umělecké dílo

TOP VIDEA
SÁZKAŘSKÉ TIPY: Slavia rozdrtí Příbram, ale nabízí se i lepší možnost než handicap SÁZKAŘSKÉ TIPY: Slavia rozdrtí Příbram, ale nabízí se i lepší možnost než handicap
SE SIMONOU: Litvínovská dvojčata Hübl vs. Lukeš. Kdo je vyučený kuchař? A kdo víc fauluje? SE SIMONOU: Litvínovská dvojčata Hübl vs. Lukeš. Kdo je vyučený kuchař? A kdo víc fauluje?
VŠECHNA VIDEA ZDE

Tu a tam si voláme s trenérskou tenisovou legendou Pavlem Kordou. Opět se mi ozval, to byl turnaj Australian Open někde ve čtvrtfinále: „Poklona, pane Haník, viděl jste Federera? Řeknu vám to na rovinu, koukal jsem na něj a jsem jako malé dítě. To je nejlepší hráč všech dob a nikdy už nikdo lepší nebude.“ A co na to říkám já?



I když tenis hraju náruživě a přemýšlím o něm, nejsem tenisový expert, a proto nemám právo vyslovovat takové soudy, ale když už to řekl pan Korda, tak se za sebe přidávám. Jde mi ovšem dnes o něco jiného. A dovolte mi dvě malé odbočky.

Hudebník David Bowie naplánoval svou smrt jako umělecké dílo. Jeho album Blackstar vyšlo dva dny předtím, než umřel na rakovinu jater, s níž v naprostém utajení bojoval předešlých osmnáct měsíců. Všichni tam jednou musíme, a když se velký život oslaví tak krásnou inscenací smrti, je to vlastně dojemné.

Roger Federer ještě zdaleka neodchází, ale to, co předvedl při Australian Open, nelze vnímat jinak než jako umělecké dílo. Pokusím se vám vysvětlit, jak to myslím. Peter Kleinmann, můj někdejší volejbalový trenér ve Vídni, vždycky při tréninku křičel: „Musíte běhat nejen rychle, ale taky pěkně! Jinak nebudete hrát nikdy dobře volejbal.“ Já jsem to akceptoval, začínal jsem kdysi jako atletické dítě, ale ostatní hráči si mysleli, že je magor. Myslím, že nebyl, a vysvětlím, proč s ním souhlasím.

V umění, ve sportu i třeba ve veřejném vystupování platí, že obsah a forma musí být v harmonii. Michael Jordan je pro mě největší basketbalista všech dob, ale především na něj byl pěkný pohled. V každém směru, ale hlavně na jeho pohyb. Roger Federer vyhrává, hraje skvostně tenis, ale navíc ztělesňuje soulad krásy a dovednosti. Sportovní mistrovství se v jeho podání proměňuje, alespoň v mých očích, v umělecké dílo.

Soulad herní účelnosti s pohybovou krásou, včetně jeho fyziognomie i somatotypu, a dokonce i s jeho oblečením. To vše, zcentrováno aristokratickým vystupováním, činí z tenisového hráče mimořádnou lidskou bytost, před níž smekají miliony jiných. Nemohu se zbavit dojmu, že vnější projev vyjadřuje Federerovu vnitřní krásu. Je to jako s oblékáním, které je svým způsobem druhem sebevyjádření. Vnějším oděvem se sděluje: „To jsem já, takhle se cítím uvnitř.“ Tak vnímám Rogera Federera.

Rafael Nadal je stejně fenomenální tenista, ostatně byl to on, kdo sesadil v roce 2009 Federera z tenisového trůnu, na němž Švýcar dlouhou dobu neohroženě seděl. Přesto jeho osobnost symbolizuje něco úplně jiného, jistou zvířeckost, která mnohým lidem rovněž imponuje.

Novak Djokovič je též výborný v těle i v pohybu, je to obrovský bojovník a jeho hra od základní čáry připomíná komputer. Ale Federer, to je jiný song. Hra je život a ten se nedá naprogramovat. Je v něm spousta správných zásahů i fatálních chyb. V té rozmanitosti je krása a Federer svým pojetím odkrývá v mých očích celou tu pestrost života.

Krásným dokladem toho byl důležitý první game třetího setu, kdy Federer udělal čtyři až nečekané a naprosto nevynucené chyby. Dvakrát nabíhaný forhend a dvakrát bekhendový volej - čtyři údery v jednom gamu do sítě. A přesto si dokázal pomoct skvělým způsobem díky servisu při nevýhodě. V tom vidím tu nádheru hry: člověk není stroj, ale chybující bytost. Důležitější je, jak se s těmi těžkými situacemi umí vyrovnat. Ve hře i v životě.

Pan Korda mi mimo jiné sdělil: „Víte, Djokovič jde na síť jednou za zápas, a to když jde na konci podávat soupeři ruku.“ Svatá pravda. Federer hraje „celý tenis“. Oceňuji dokonalost, kterou předvádějí Djokovič nebo Murray, ale dívat se tři i více hodin na to, jak je někdo dokonalý ve hře od základní čáry, mě nebaví. Federer všechny situace řeší, jeho hra je pestrá a plná změn. V posledním gamu šel na síť dokonce po druhém servisu, Nadal ho úspěšně prohodil, ale to rozhodnutí zahrát věc naprosto netradičně v rozhodující moment z něj dělá hráče jiné dimenze.

Rád bych se ještě vrátil o dva roky zpátky. 19. prosince 2014 jsem v tomto magazínu napsal článek „O slzách Rogera Federera“. Vracel jsem se v něm do roku 2009, kdy byl Federer sesazen z trůnu Nadalem. Tehdy Federer plakal při slavnostním ceremoniálu po utkání. Někde jsem četl, že nezvládl prohru, a zásadně jsem s tím nesouhlasil. To nebylo oplakávání prohry nebo druhého místa, to byl pláč v tu chvíli. Prostě dojetí, silná emoce s opačným znaménkem. Bylo to silnější než on, a bylo to krásně lidské a pro všechny nás, smrtelníky, srozumitelné. Dojalo mě to.

Celá situace nastala po krásném finále. Federer, když se prodral přes slzy, se otočil k Nadalovi a řekl: „Jsi silný, rozumíš, zasloužíš si to.“ Nadal naopak poraženému sokovi odpověděl: „Jsi nejlepší tenista všech dob, určitě na grandslam dosáhneš, určitě.“

Minulý týden dosáhl. Plakal znovu, a my s ním, viďte, pane Kordo… Měl jsem před dvěma lety o těch slzách pravdu a byla to znovu člověčina par excellence, kterou nelze předstírat.

 

 

MS v ragby

 

MS v ragby 2019 (20. 9. - 2. 11. 2019, Japonsko)
Program Program play-off Speciál k MS Pravidla a slovník pojmů

Články odjinud


Články odjinud