Jdeme do finále a známe oba vyvolené soky. Byli jsme svědky zajímavého semifinále prezidentského play off . Podívejme se na něj očima sportovního prostředí.
Několikrát jsem byl aktérem výběrového řízení na trenéra reprezentace, které mělo podobný charakter jako závěrečná čtvrteční TV debata prezidentských kandidátů. Ještě než začnu své srovnávání, bych rád sdělil, že jsem poměrně potěšen tím, že moderátor V. Moravec i aktéři udrželi v debatě kultivovaný tón a dodržovali základní principy lidské slušnosti navzdory tomu, že jsou nesmlouvaví konkurenti.
Já vím, škarohlíd by mohl leccos vytknout, ale srovnejte s jinými politickými debatami, jichž jsme svědky. S tím souvisí i to, že podle mého vkusu měla i billboardová kampaň daleko větší úroveň než ta při parlamentních volbách.
Bylo zřetelně vidět, kterými kartami jednotliví aktéři chtějí hrát, hesla byla jednoduchá a srozumitelná, v některých případech i představitelná a uvěřitelná. Prostě Drahošovi bych věřil, že preferuje slušnost, a Topolánkovi , že se v aréně chce porvat jako lev. To jen na okraj toho, že se na všechno v souvislosti s politikou láteří.
Jednou jsem vybral pro svůj bundesligový tým v Innsbrucku australského smečaře na základě videozáznamů ze Světové ligy. Když vystoupil na letišti ve Vídni, kde jsem ho očekával, podal jsem mu ruku a podíval se mu do očí, bylo mi jasné, že jsem vybral špatně.
Proč to říkám? Proto, abych zdůraznil, jak velkou roli hraje projev člověka. A to bylo i to hlavní, co mě praštilo přes nos v prezidentské debatě a co už dnes i vím ze zkušenosti ze zmiňovaných výběrových řízení na trenéra.
Totiž to, že důležité není jen to, CO člověk říká, ale JAK to říká. Co sděluje slovy a co mimikou. Co vyvolává obsahem svých slov či jakou emoci vzbuzuje jeho vnější chování. A po čtvrteční televizní debatě mi bylo jasné, kteří z kandidátů mají mé sympatie. Záměrně říkám sympatie, protože i argumenty, které mě samozřejmě zajímají, se nakonec stanou součástí celkového pocitu. A já volím vždy citem, ostatně i jako trenér.
Proti žádnému z nich nic osobně nemám, a i přesto, že mě někteří nudili, to v zásadě celé působilo spíš sympaticky, tolerantně. Snad s jedinou výtkou, že každý bral sám sebe příliš vážně, což se ostatně stává občas i některým z nás.
Vím, kdo má mezi kandidáty duši sportovce a sportu by jako prezident zřejmě byl nejvíc nakloněn. Tento kandidát se ještě umí smát a umí i uznat prohru, protože dobře ví, že prohra patří k životu a je negativním dobrem, jak píšu opakovaně. Je hráč, i když neuspěl, zřejmě začal pozdě a lidé mu možná neodpustili minulost.
Co se zvolené taktiky týče, myslím, že všichni hráči se na souboj připravili dobře, většina z nich dobře i znala vlastní přednosti i slabiny, možná negativa i pozitiva svých protivníků. V čem byli ale účastníci play off nepřipravení, ani připraveni být nemohli, bylo prostředí, v němž se bitva odehrává. Samozřejmě vyjma dvou, kteří jsou v politice jako doma.
Většina voličů totiž nevolí rozumem, ale citem. A na cit musí hráči, kteří chtějí do finále, svou kampaní cíleně mířit. Kdo chce uspět, musí být lidem milý a oblíbený. Samozřejmě že Plzeň není Barcelona, ale takticky se na zápas s ní může dobře připravit, a stejně tak Hynek není Zeman . Ale bylo tu před volbou 40 % nerozhodnutých voličů.
Vůbec neříkám, že bych věděl, jak na to. Nevěděl! Snažil jsem se pouze pochopit, jak to funguje v prostředí jak parlamentního, tak i prezidentského play off. Jsem přesvědčen, že funguje na emocích.
Kdo chce do finále, nemůže zdaleka věřit jen na sílu argumentů. Dokonce ani vyzývatel současného vládce Hradu, tedy druhý finalista, si nezískal své voliče pouze intelektuální municí, nýbrž také klidem, taktem, velkorysostí či nadhledem, kteréžto vlastnosti i prostým lidem připadají sympatické.
Já jsem ho v prvním kole nevolil a ani nechci naznačovat, koho jsem volil, ale slušnost a úroveň panu Jiřímu Drahošovi věřím. I ve finále play off jakékoliv domácí ligy se používají tu a tam prostředky, které jsou na hranici etiky. Málo platné, je to finále lidské války, byť jen symbolické.
Rád bych věřil, že prezidentské finále nepřekročí únosné hranice sportovního klání jako posledně. Vraťme se tedy ještě jednou na hřiště, nejde jen o vítěze, jde i o kulturu národa. A navíc, je to přeci sportovní špíl, tak si pojďme ještě jednou zahrát.
Související články
