Dbá na „kredibilitu a integritu“ své osobnosti. A na dobrou pověst. I s tímto odůvodněním žádá sudí Roman Polák omluvu od litvínovského bosse Roberta Kysely za jeho slova o možném korupčním prostředí.
Rozhodčí na to má bezesporu právo. Chrání svou čest. Proto šermuje paragrafy a hrozí případným soudem. Má vlastní firmu, hokej ho neživí, proto se nezdráhá volit tuhle cestu. Není divu. Přesto mi v jeho postupu a prohlášení chybí aspoň špetka sebereflexe.
Logicky tvrdí, že při inkriminovaném zápase jednal v rámci fair play a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Dodává, že pokud se dopustil nějaké chyby, je „pro tyto záležitosti zřízena příslušná komise“. I ta konstatovala, že sudí pochybil, vyfasoval stopku na jedno utkání. Každý si mohl zpětně na videozáznamech dohledat, že zápas byl odřízen skutečně mizerně.
Tak proč se k chybám nepřiznat? Proč sudí Polák kromě výzvy k omluvě ve svém prohlášení nezmínil i to, že ho chyby, ač neúmyslné, mrzí? Nikdo není neomylný. Všichni chybujeme. Hráči, rozhodčí, trenéři. Je to naprosto normální. Jenže od sudích tahle sebereflexe příliš nevychází. Ani při samotných zápasech, málokdy k hráčům férově pronesou: „Chlapi, sorry, moje chyba…“
A přesně i tohle je důvod, proč si jenom těžko budují respekt. Jsou zbytečně arogantní. Když Polák žádá omluvu od Kysely, měl by se sám omluvit i za svoje chyby.
Související články
