V nedělním Pražském maratonu obhájila běžkyně Petra Pastorová český titul, který získala už počtvrté. Když však v čase 2:48:40 hodiny, čtyřiadvacet minut za vítěznou Keňankou Kiturovou, přiběhla do cíle, televizní přenos už skončil.
Jak to vnímáte?
„Na to, že je to mistrovství republiky, tak se tomu média moc nevěnují. Ještě se tak do televize dostane špička českých běžců, ale to hlavně kvůli tomu, že běží s prvními Keňankami a ty televize zabírá… (úsměv) Ale je třeba i uznat, že naše časy jsou oproti světové špičce zatím prostě slabé. Ale je to mistrovství republiky a nezájem médií mě mrzí a i při závodě to cítím.“
Jak se vám běželo?
„Běželo se mi skutečně dobře. V polovině jsem ještě za sebou viděla Ivanu Sekerovou, která mi byla bez účasti Evy Vrabcové Nývltové největší soupeřkou. Pak jsem již ale běžela sama svým tempem. Tedy neběžela jsem samozřejmě úplně sama, ale běžela jsem ve skupince s muži. Závěr už byl pro mne trošku horší, protože mě už začaly chytat trochu křeče do nohou. Až pět kilometrů před koncem mě předběhla nejlepší Evropanka Gloria Giudiciová z Itálie. Já jsem zvítězila v českém mistrovství a z Evropanek jsem doběhla jako druhá.“
Jak jste spokojená s výsledným časem 2:48:40 a cítila jste letos tlak, když jste obhajovala loňské vítězství?
„Já jsem vůbec nepřemýšlela nad tím, jaký čas bych chtěla zaběhnout. Protože jsem měla letos zdravotní problémy, byla má letošní příprava slabší, než loni a vůbec sem si nebyla jistá sama sebou. Mým cílem bylo hlavně obhájit titul a jsem šťastná, že se mi to podařilo. Loni jsem měla natrénováno podstatně více, letošní obhajoba pro mne byla daleko obtížnější.“
O jaké zdravotní problémy šlo a jak je léčíte?
„Mám již delší dobu problémy s bederní páteří, které mi často mě nedovolí ani trénovat. Chodím na masáže, do sauny, cvičím a dnes jsem si byla třeba zaplavat. Snažím se tělo uvolňovat a na to má asi každou svou vlastní metodu. K tomu mám samozřejmě i odbornou lékařskou péči, tedy rehabilitace a fyzioterapeuta.“
Často se vám na závodech stává, že běžíte zároveň s muži, jako v Praze?
„Ano, vlastně velmi často. Přitom závody, kde s ženami soupeříme, jak se říká „tělo na tělo“ mi přijdou skvělé. Takové závody jsem zažila s Ivanou Sekyrovou v roce 2014 na pardubickém i pražském půlmaratonu a pak jsem to zažila na větších zahraničních závodech. Například v Polsku na půlmaratonu nás až do patnáctého kilometru běžela skupinka šesti žen, až jsem si říkala, že jsem asi v Keni.“
Diskvalifikace kvůli dresům? To je smutné
Konkurence je v ženském maratonu tedy malá?
„Obecně si myslím, že žen se běhu věnuje čím dál více a to na všech úrovních. Běžkyň přibývá, což je vidět na všech závodech a z toho mám radost. Konkurence tedy stoupá, ale především na kratších tratích. Maraton je již přeci jen těžší závod, kde je nutné mít hodně natrénováno a v závodu pak hrají velkou roli i zkušenosti. Ale doufám, že i u těchto dlouhých závodů nás na startu bude čím dál více.“
Jaké jsou vaše další plány pro tuto sezonu?
„Nyní se již zaměřuji hlavně na podzim, kdy mě čeká mistrovství světa na 50 kilometrů, na kterém bych ráda uspěla. Je docela zajímavé, že keňské běžkyně v závodech v délce nad maratonský běh startují jen minimálně. Nevím, zda je to tím, že tyto závody jsou finančně méně zajímavé nebo jim z nějakého důvodu tyto extrémně dlouhé závody nevyhovují.“
Jak se díváte na kauzu dresů, která se v běžecké komunitě hodně řeší? Na mistrovství republiky v půlmaratonu bylo pět závodníků diskvalifikováno, protože neměli při závodě na sobě klubový dres…
„Hodně jsem se smála nad zprávou, že si Jirka Homoláč nechal atletickým svazem schválit dres, na kterém má loga sponzorů a přes ně připnuté oddílové logo. Tak to asi povede k tomu, že si každý vyfotí několik dresů a bude je všechny posílat ke schválení na svaz, protože já si třeba před závodem vybírám tričko, ve kterém se cítím nejlépe. Chápu, že když je mistrovství republiky, že musíme být členy nějakého klubu, ale hlídat, kdo má jaký dres mi přijde už trochu diskriminující. To, že Víta Pavlištu a další v Pardubicích diskvalifikovali po závodu kvůli dresům, to mi přijde už hodně smutné. Tak je přeci neměli pustit na start a ne je nechat běžet a dodatečně je vyřadit. My sportovci své osobní sponzory samozřejmě potřebujeme.“
Vy se prý podílíte na vývoji běžeckého oblečení?
„Jsem členka Kilpi racing teamu, což je to skvělá parta sportovců a hlavně je v něm i hodně dobrých ultra běžců. Líbí se mi ten přístup značky Kilpi, kdy zkoušíme vzorky rok před tím, než jdou do výroby a můžeme mluvit do toho, jaké se použijí materiály, střihy, navrhujeme různé vychytávky, užitečné kapsičky, stahovátka apod. Podílíme se na vývoji oblečení, ve kterém pak sami běháme, a to je sprostě super.“
Související články
