Do rozběhu jí klasicky duněly tóny Tří sester a potlesk z ochozů. Barbora Špotáková se po narození druhého dítěte vrátila na Zlatou tretru Ostrava. Z českých oštěpařek sice byla nejlepší, ale čtvrté místo a 60,01 metrů ji vůbec nepotěšily. „Nic se neděje, teď to není tak důležité,“ mávla rukou po závodě. „Krásné počasí, diváci bezvadní. Klasická Tretra pro mě. Tentokrát jsem ale nic nečekala, tak odjíždím spokojená.“
Přes šedesát metrů se Špotáková dostala hned prvním pokusem. Ale pak už se dál nedostala. Po posledním hodu jen ironicky mávla do sektoru, chytila hlavu do dlaní a pak zamávala fanouškům.
Na Zlaté tretře jste startovala poosmé, ale mluvila jste o tom, že se vám tady moc nedaří. Změnil se váš vztah k Tretře?
„Jako...já jsem byla smířená se vším. Čekala jsem tady průtrž mračen, cokoliv. Byla jsem připravená na všechno a myslela jsem si, že mě nemůže nic rozhodit. Pravda je, že jsem se rozhodit nechala.“
Čím?
„Při druhém hodu jsem byla připravená házet, celý stadion tleskal a měla jsem červený praporek. Musela jsem čekat, než se představí výška. To koncentrace zmizí, tak to prostě je. Ale tady o nic nejde, naštěstí. Tady jsem ani nic nečekala, ale je to blbý. Třeba svěťák (světový rekord 72,28) jsem hodila tak, že jsem byla v tranzu a v maximálním soustředění, do kterého je těžké se vybudit. A v tomhle věku ještě o to víc. Když se do toho stavu dostanu, tak to jde. Tehdy přišla Němka, že se běží nějaký rozběh čtvrtky. Stoupla si přede mě, že nebudu házet. Já si ji odsunula a šla na svěťák. Protože jsem věděla, že musím hodit v tu chvíli. Je to důležité. Ale hezký závod, nic se neděje. Krásné počasí, diváci bezvadní. Klasická Tretra pro mě. Tentokrát jsem ale nic nečekala, tak odjíždím spokojená.“
Čtvrtý pokus jste vynechala, to abyste sebrala síly?
„Zkoušela jsem to trošku, ale pak už to nějak nešlo. Nevím. Ale moc to nelítalo nikomu. Sara (Kolaková) se jedním hodem chytila, jinak to byl takový zvláštní závod. Tady to zažívám mnoho let.“
S Kolakovou jste se bavila o čem? Jak je těžké se vracet?
„To ani moc ne. Já nějak... Ona přišla komunikovat, jak mě ráda vidí. Já nevím, já na tyhle ty věci nějak moc nejsem. Tak jsme se moc nebavily.“
S Nikolou Ogrodníkovou jste neprohodila pár slov? Proč se nemohla chytit?
„Říkala jsem jí, že ji úplně chápu. Taky jsem to tady zažívala, takovouhle krizi. Člověk neví, co se děje a nejde to a nejde a nejde a nejde. Naprosto ji chápu.“
Jan Železný, váš bývalý trenér, vám něco říkal k technice?
„Mě to vždycky tady jde při rozcvičení a pak prostě nevím. Nehodnotím to nějak špatně, dobrý.“
Otočit sektor by nic neřešilo?
„Ne, určitě ne. I když jsem vždycky házela z této strany.“
Přijela jste na poslední chvíli, proč vlastně?
„Já musím závodit. Nikdy takhle neběžím v tréninku, potřebuju se k tomu trošku rozeběhnout. Škoda. Měla jsem dneska i rychleji běžet.“
Metry tam nejsou, nicméně Nikola Tabačková před vámi smekla klobouk. Jak jste se dokázala vrátit i po druhém dítěti. Doslova řekla, že si je pořád mažete na chleba. Co na to říkáte?
„No, moc ne. Takhle to neberu. Spíš je to o tom, že jsem byla zvyklá na jiné metry, tak je to vždycky takový blbý. Když člověk háže míň a míň. Věřím, že to bude lepší. Když ne, tak to bude asi ukázka toho, že je asi jednou pomalu třeba skončit. I když to zatím žádná ostuda není, myslím si.“
