V dětství brousil levý kraj fotbalového plácku. Byl to talent pro Baník Ostrava? To už se nikdo nedozví, protože ho jednoho dne rodiče prostě vzali a přehodili na basketbal – sport jeho bratra. „Určitě jsem to i oplakal,“ vzpomíná nyní Jaromír Bohačík... Ale nelituje. Z postrachu trávníků se stal samopal na palubovce a vypracoval se k hlavním šutérům reprezentace, která po 37 letech míří na MS. Pach jeho kariéry se mísí s potem dřiny a vůní výběrové kávy, jíž propadl.
Když se díval na březnový los MS a Kobe Bryant vytáhl z koše papírek s nápisem Czech Republic do skupiny s USA a Tureckem, jen nechápavě kroutil hlavou. „Kdo by to byl řekl, že si Jarda Bohačík z Markvartovic zahraje proti USA na mistrovství světa,“ smál se. Jeho starší bratr Petr je též jednou ze stálic české basketbalové ligy. Ale bude to on, kdo za pár měsíců tuto misi absolvuje.
Co tak teď slýcháte při návratu domů: Jaromír Bohačík, nejslavnější rodák Markvartovic? Ten, který třeba za pár týdnů nastoupí proti hráčům NBA?
„To nevím, to asi ne. Je ale fakt, že nás asi s bráchou lidé poznávají a vědí, že hrajeme basketbal. Aby ne, u nás se znají všichni. Navíc si tam brácha postavil dům, takže se spojil s Makvartovicemi natrvalo, a když jsme jednou byli u něj na zahradě, tak šel kolem pan starosta a prohodil s námi pár slov. Dokonce jsme teď byli i v obecním zpravodaji, kde se o nás psalo. Trochu podezírám rodiče, že jim text zadali, protože ty informace byly podrobné a přesné.“ (směje se)
Za rodiči jdou ale prý i jiné věci. Třeba to, že jste vůbec basketbalista, že?
„Ano, začalo to dávno, zvláštně, a jsou za tím oni, do basketbalu mě natlačili. Brácha totiž už v tu chvíli nastupoval za gymnázium Hladnov, zatímco já hrál za vedlejší Ludgeřovice fotbal...“
Fotbalový supertalent...
(směje se) „Přesně, byl jsem opravdu skvělý, řízný levý obránce – nic konstruktivního. A najednou přišli naši a prostě mě natvrdo vyňali z fotbalového prostředí a hodili do basketbalového. Což bylo těžké. Byl jsem hodně malý a musel jsem cestovat do Ostravy, to pro mě bylo tehdy velkoměsto. Takže za basket můžou brácha a rodiče.“
Jak jste bral, když vás odřízli od fotbalu?
„Myslím, že jsem to i oplakal. Byl jsem tehdy malý. Už jsem se tolik nestýkal s kamarády a ani ve škole už to nebylo takové jako dřív, protože jsem jezdil na tréninky. Na druhou stranu, i když jsem konec ve fotbale probrečel, od té doby jsem snad už o něj ani nezavadil. Ani se na něj nedívám.“
Takže nepatříte k těm, co, když mají volno, zamíří na zápas Baníku Ostrava?
„Možná, že lidé z té naší oblasti ano, ale mě to minulo. Někdy, když se kluci o Baníku baví, tak si přisadím, ale jen proto, že jsem z toho kraje. Jinak máme jiné experty na fotbal, než jsem já.“
Co vás přimělo se po těch úvodních rozpacích naplno do basketbalu opřít?
„V první řadě mě to začalo bavit, protože jsem nebyl úplně nejhorší. Byl jsem rád, že mi to šlo. A také jsme měli výborného trenéra, pana Sklenáře, bývalého sprintera, který basket dlouho hrál a měl velké charisma. My mladíci jsme na něj chodili rádi hlavně kvůli němu. Byl svalnatý, rychlý, a když jsme byli starší, tak s námi hrál tři na tři a porážel nás. Celkově si neumím představit lepší klub, kde začít se sportem, než Hladnov. Rodinný a příjemný klub.“
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
