Má za sebou životní sezonu, jež ho vystřelila na mistrovství světa a k přelomové smlouvě v Chicagu. Tomáš Satoranský se díky tomu stal popáté Basketbalistou roku, ale sám by vítězství v anketě přenechal Janu Veselému, nejužitečnějšímu hráči Euroligy, který o šampionát v Číně přijde kvůli rekonvalescenci po zranění.
Tohle byla dost zvláštní situace, nemyslíte? Napadlo vás, že byste po takovéhle sezoně nemusel vyhrát?
„Napadlo, já jsem si myslel, že nevyhraju. Přece jenom, MVP Euroligy, to je dost zvláštní, že skončíte zrovna v Česku na druhém místě. (úsměv) Já si myslím, že si to Honza za tu sezonu zasloužil víc. Samozřejmě mě mrzí, že tady nemůže být, že s námi nemůže trénovat a připravovat se na mistrovství světa. Sezonu měl úžasnou, nikdy se v historii nestalo, aby se Čech stal MVP Euroligy. A já jsem Euroligu dva roky hrál a vím, jak je to náročná soutěž.“
Na vyhlášení jste po pátečním zápase s Tuniskem vyrazili historickou tramvají, jaké to bylo?
„Bylo to stylové a bylo to dlouhé. Museli jsme po zápase rychle pospíchat. Zase jsme nikdy žádné takové společné akce neměli a máme konečně společenský oděv, kde to vypadá profesionálně. Takže jsme to využili a jeli sem z Letné historickou tramvají.“
Ocenil jste to?
„Bylo mi to nařízeno, takže jsem tam šel. Já bych normálně preferoval, dojet sem co nejrychleji autem. Ale chápu, že je to třeba ukázka nové spolupráce s Blažkem, který nám poskytnul obleky na mistrovství světa. Já jsem Pražák. Pro mnoho hráčů je to poznání Prahy z jiného úhlu, z jiného dopravního prostředku.“
Jak dlouho vy jste nejel pražskou hromadnou dopravou?
(úsměv) „To je dobrá otázka. Myslím, že jsem před rokem jel autobusem z nádraží Holešovice do ZOO, a tam jsem si asi řekl, že to je naposled, protože tam byl nesnesitelný hic a hrozně lidí. Takže už moc nejezdím dopravními prostředky…“
Nový oblek vám sedí?
„Jo, myslím si, že je to zajímavé, co vybral Vojta Hruban. Myslím si, že se to hodí k takové akci. Je to takový typ obleku, co si berou olympionici na zahájení. Sám bych si ho asi nekoupil, ale myslím, že se k takovýmhle akcím hodí.“
V pátek začal první přípravný turnaj na MS, co jste říkal ostrému stylu hry Tuniska, po němž zůstali dva vaši spoluhráči s kravými zraněními?
„My jsme s Tuniskem hráli dva roky zpátky a trochu jsme čekali, že to bude tvrdý basket. Je to i určitě jiný basket, než na který jsme zvyklí. Byla tam hodně často kombinovaná obrana, takže se nám vždycky nepodařilo hrát ty naše systémy. Ale myslím, že jsme hráli celkem dobře na to, že to byl náš první ostrý zápas. To není nikdy lehké, kór v domácím prostředí. Myslím, že jsme to docela zvládli. Byla tam samozřejmě spousta chyb, ale můžeme být spokojení. V sobotu to bude nejtěžší soupeř na turnaji. Proti Polsku se ukáže, jak jsme na tom.“
S Tuniskem se vám pár akcí povedlo, zvlášť smeč ze vzduchu po krásné přihrávce Jaromíra Bohačíka přes půl hřiště…
(smích) „Normální den v kanclu… Kluci vědí, že když mám příležitost, tak se snažím vybíhat do rychlého protiútoku, že mi tyhle alley oopy můžou házet. Ale abych řekl pravdu, překvapilo mě, z jaké dálky to házel a načasoval to skvěle. Ale myslím si, že to je zrovna hra, která by nás měla zdobit, na které bychom měli stavět, kromě zápasu proti Američanům. Kdy bychom měli takhle rychle přecházet do protiútoku a sbírat lehčí body.“
Zdá se, že i střelecky vám to sedlo, nasbíral jste šestnáct bodů a spolu s Vojtěchem Hrubanem měl z týmu nejvíc bodů…
„Musím říct, že střelecky to docela šlo. Já jsem se do toho nenutil, ale procento bylo dobré, hrálo se mi dobře. Myslím si, že je to trochu i těmi míči. Řešil jsem s klukama, že míče na mistrovství světa se opravdu povedly. Trošku mi připomínají míče španělské ligy ACB. Takže jsem na to nějakým způsobem zvyklý, mnohem líp se drží. Snad i tohle trošku pomohlo.“
Daří se vám na reprezentační i klubové úrovni, dají se tyhle dvě cesty porovnat?
„Já to nerad hodnotím. Když jsem s nároďákem, tak přepnu. To je čirá radost z basketbalu, když můžete reprezentovat vaši zemi. Úspěchy se cení o to víc. Klubovou scénu s tou reprezentační nesrovnávám.“
Vaše kariéra ale leží v klubu, je pro vás někdy těžké být reprezentaci k dispozici?
„Důležité je, abyste zůstal zdravý. Když jsou nějaké potíže, abyste si nezavinil nějaké horší zranění. Kdyby taková situace nastala, to bych samozřejmě řešil. Naštěstí… Je tady dřevo? (Satoranský se shýbá a klepe na dřevěné parkety pod nohami) Naštěstí se mi zranění zatím vyhýbají, takže jsem byl v létě skoro vždycky k dispozici hrát s nároďákem. Musím říct, že do toho byla větší chuť, když jsem viděl, jak kluci hráli před těmi zápasy s Ruskem a Bosnou. Takže k tomu byla extra motivace a zaplaťpánbůh jsme to takhle společně zvládli.“
Jak vzpomínáte na podzimní vrchol kvalifikace o MS, kdy jste proti Rusku ve nabité aréně v Pardubicích a Bosně přispěl k postupu?
„Myslím, že to byl hlavně historický zápas pro Českou republiku. Hrát proti Rusku před takovouhle atmosférou, nejvíc lidí, co na basket v Česku přišlo… Ta atmosféra nás fakt hnala dopředu. Byl vidět posun hráčů z mistrovství Evropy 2017. A dokonali jsme to v Bosně. Já jsem samozřejmě nadšený, že jsem byl u přímého postupu na mistrovství světa.“
Prožíváte teď nejlepší období kariéry?
„To bych rád řešil, až skončím s kariérou a podívám se na to. Já doufám ,že ne, že bude ještě lepší období. Co se týče úspěchů s nároďákem, už od roku 2013 prožíváme vzestup, pravidelně se účastníme mistrovství Evropy. V roce 2015 byl dobrý výsledek (7. místo), dostali jsme se na olympijskou kvalifikaci. Doufám, že to takhle bude pokračovat a basketu budeme společnými silami takhle pomáhat.“
Letos se vám narodila i dcerka Sofia Gia, nemusíte se někdy štípnout, jestli se vám takový život nezdá?
(smích) „To mě po ránu štípne ona. Samozřejmě prožívám skvělé období. Je to někdy náročné. Kolem přestupu byl humbuk, spousta mediálního zájmu. Takže řeším, abych od toho dokázal ochránit rodinu, abych měl na ně čas. S tím někdy trochu bojuju, zase se těším, až budu v Chicagu a budu se moct stoprocentně věnovat Sofince a manželce. Je to někdy strašně rychlej život, ale užívám si každý den.“
Na co se v Chicagu nejvíc těšíte?
„Asi klasicky řeknu, že se nejvíc těším, až budu hájit barvy Chicaga v United Centre. Já jsem Chicago celkem prošel, takže už vím o některých místech a nebudou pro mě novinkou. A až půjdu kolem sochy Michaela Jordana, to jsem ještě nešel…“
