Vrubl: Na stará kolena lídrem reprezentace

Dnes budou jeho nahrávky hledat Welsche a spol. v úvodní pardubické bitvě s Bosnou a Hercegovinou (18.00, ČT4).

„Budu se maximálně snažit, aby nebyly problémy na pozici, která je pro každý tým klíčová,“ uvědomuje si nenápadný sympaťák. Při zmínce o šanci na stará kolena se usměje. „Co bych se urážel? To je v pohodě.“

Jak novou roli prvního dirigenta vnímáte? Během kariéry to nevypadalo, že byste se mohl někdy dočkat.
„Určitě. V lize jsem začínal trošku později, ve dvaadvaceti. Na začátku se mi nezdálo ani o první lize, natož o národním týmu. Současnou roli, kterou jsem dostal přidělenou, se snažím nevnímat. Jen hodlám odevzdávat týmu, co trenér chce a k čemu chceme všichni směřovat.“

Vašimi zástupci na rozehrávce jsou teprve šestnáctiletý Satoranský a osmnáctiletý Kudláček. Nepřipadáte si chvílemi jako jejich táta?
„Ne, je to v pohodě. Oba jsou sice mladí, ale i úplně v klidu. Žádný problém není, snažíme se komunikovat o tom, co vzniká na hřišti, a samozřejmě i mimo. Celkově je tu parta výborná.“

Dřív bývali mladí i jaksi uťáplejší, ne?
„Jasně, teď jsou otevření. Někdy je třeba je trochu usměrnit, ale od toho tady máme Radka Nečase. Ten na ně dává pozor a když tak je usměrňuje.“ (úsměv)

Když koukáte na Satoranského s Kudláčkem, nelitujete, že jste také kdysi nebyl ve správný čas na správném místě?
„Je to pro ně obrovská šance. Myslím, že si to oba uvědomují a snaží se ji chytit za pačesy. Je to příležitost, která jim určitě pomůže v další kariéře. Jsou na startu, jdou tím správným směrem.“

Vy také cítíte, že vám současná role pomůže do nové sezony?
„Pokud člověk začne pochybovat, znervózní a je to špatně. Nesmíte nad tím při hře přemýšlet, to musíte dělat automaticky. Jinak vás někdo přečte a je to blbý. Pro mě bylo klíčové, že jsem si zahrál loni na mistrovství Evropy. Šampionát je něco úplně jiného než kvalifi kace.“

Myslel jste v průběhu sezony na to, že se možná stanete prvním rozehrávačem? U Whitfielda byl znovu otazník, Beneš se vzdal reprezentace v březnu, zvolna to směřovalo k vám...
„Právě že vůbec. Říkal jsem si, že ať tu bude Maurice (Whitfield) nebo ne, všechno budu dělat naplno. A že bych klidně zkusil i jinou roli, kdyby mi ji trenér přidělil. O to se snažím i teď.“

Šel jste do letní přípravy důsledněji než jindy?
„Měl jsem léto trochu narušený. Situace v Brně byla a pořád ještě je kritická, takže jsem se bohužel musel starat o věci, které mi nepřísluší. Brno už není v mých silách, odešel jsem do Prostějova. Bylo to hektičtější, ani jsem neměl čas na reprezentaci intenzivně myslet. Navíc jsem dělal v červnu státnice ve škole a vynechal jsem proto první reprezentační blok v Itálii. Samozřejmě jsem ale trénoval a podle domluvy s trenérem Ježdíkem jsem počítal s tím, že nastoupím a pak se uvidí.“

Vystudoval jste specializaci basketbal – trenérství, navíc trenérskou A-licenci. To máte vedle Satoranského a Kudláčka ideální praxi...
„No jasně!“ (smích)

Proběhla v létě porada členů hlavní osy týmu, kde jste si řekli, jak by hra měla vypadat?
„Klasický mítink jsme neměli. Ale v přípravě i na trénincích jsou situace, kdy se slezeme a řekneme si nějaké varianty. Myslím, že filozofi e od trenéra je daná. Každý ví, co má dělat a jak to má dělat. Moc se o tom bavit nemusíme.“

V přípravných zápasech chyběla týmu agresivita po celých čtyřicet minut, i proto byly tréninky laděné do tvrdosti, abyste ji dostali víc do krve?
„Přesně. Samozřejmě se na tréninku nechceme zranit. Ale jdeme do sebe tvrdě, abychom byli připraveni na to, co nás čeká. Je to správný, jinak to fakt nejde. Ať jsme hráli přáteláky s Gruzií nebo Finskem, všichni hrají nátlakově po celém hřišti, nikdo neustoupí ani o stopu. Je to boj, malá válka. Musíme být připraveni, přijmout to, neremcat a starat se vyloženě o hru.“