Fotbal, hokej, tenis. Nejsledovanější sporty ve světě přitahují pozornost jako magnet. Propadnout se ale dá třeba i šermu. Sbírat úspěchy můžete začít klidně se čtyřicítkou na krku. Milovník bojových sportů Martin Cibulka se v téhle nové disciplíně našel. Původně ji chtěl dělat jen v rámci tréninků, realita vypadá tak, že jezdí po závodech a sbírá úspěchy. „Je to elegantní sport, navíc je tam rytířskost,“ pochvaluje si kordista, který trénuje v nejlepším českém klubu v pražských Letňanech. „Líbí se mi, co o šermu řekl Pierre de Coubertin, zakladatel moderních olympijských her. Řekl, že šerm dokáže zázraky, odděluje tělo od mysli, propůjčuje eleganci a jistotu a úžasně těží z dědictví našich otců...“
Šerm není tak známým sportem, vy jste mu ale evidentně podlehl. Jak se to stalo?
Potkal jsem kamaráda, který mě zlákal. Říkal, že je to sice úpolový sport, ale lidé se tam nemlátí, jako třeba v boxu. Tak jsem si říkal, že by to mohlo být řešení. Říkal jsem si, že zkusím trénovat. Na závody jsem ale chodit nechtěl.
Evidentně to ale dopadlo jinak. Kdy jste změnil názor?
Za to může trenér. (usměje se) Jiří Vincenc. Říkal, že když šermuji, tak na závody prostě musím. A tak jsem vyzkoušel jednu menší akci v Praze. Tím to všechno začalo, teď jezdím na závody pravidelně, klidně i do Německa. Sem tam si taky přivezu domů medaili.
To jste snad musel ten první turnaj vyhrát, když jste se tak rozjel...
Ale ne. Jen mi to přišlo zajímavé. Byl to turnaj napříč kategoriemi, kdy jsem šermoval s mladými lidmi. Ale byli tam i ze sportovního pohledu „starci“, jako jsem byl já.
Co na tuhle vaši novou zálibu říkali doma?
Sportoval jsem pořád, takže jim to nepřišlo tak, že jsem se najednou zbláznil. Ten sport není drahá záležitost. Koupíte si hadry, masku, kordy, sálové boty a může se začít.
Splnil šerm vaše původní představy, kdy jste hledal úpolový, ale zase ne nějak drsný sport?
Určitě. Sportovně se tady „porveš“, sem tam si odnesete malou modřinu, ale jinak je to gentlemanský sport, kdy nejdeš domů domlácený. V ringu, když se proti sobě postaví dobrý boxer a nějaký „nýmand“, tak můžou padnout dvě, tři rány a je konec. Tady, když někdo vyhraje, tak poražený neleží na zemi. Vyhrává se elegantně. No ale stejně začít šermovat ve 40 letech.
Není to zvláštní?
V tom je to právě zajímavé, že ho můžete začít dělat v deseti letech, nebo třeba jako já ve dvaačtyřiceti. A to jsem nebyl nejstarší. Taky je hezké, že šerm umožňuje dosáhnout úspěchů napříč sociálními skupinami. Doktor si zašermuje proti dítěti a zápas si užije, i když je to šedesátiletý chlapík. Jeden do toho jde mládím, další rozumem.
Ale kondičku mít dobrou musíte ne?
Určitě ano, ale šerm je hlavně o hlavě. Roli hraje zkušenost i chytrost, nejde se vrhnout do souboje po hlavě. Nebo tedy jde, ale často pak prohrajete. Když jsou vyrovnaní soupeři, tak je to o tom, kdo koho přechytračí. Je ale pravda, že na začátku jsem si taky říkal, abych to hlavně zvládl fyzicky.
A bylo to tedy jinak?
To mě právě asi nejvíce překvapilo. Že to nejde urvat kondicí. Narazil jsem při souboji na kluka, kterému bylo pětadvacet a porazil jsem ho. On mi pak říkal, že když mě viděl, tak si myslel, že mě utahá. Bojuje se na kola třikrát tři minuty, podobně jako v boxu. Jenže už po prvním kole prý viděl, že to tak nebude. Vykal mi, věkově jsem mohl být jeho táta. Každý trenér vám řekne, že když chceš vyhrát, musíš u toho přemýšlet, jinak prohraješ. Samozřejmě si každý vytvoří svůj styl. Někdo útočí a létá tam jako na gumě, další jen stojí a trestá každou vaší chybu. Někdo je agresivní, někdo obranář.
Chcete říct, že v rámci přípravy hodně řešíte i styl soupeře. Nestačí prostě vědět, že jste dobrý...
Ti nejlepší dokážou styly měnit. Jednou při souboji létají a vy si na něj připravíte taktiku, jenže on příště šermuje úplně jinak. Je to fakt hodně o hlavě. A vy si s tím musíte poradit sám. Trenér vám možná řekne něco o přestávce po kole, ale jinak... Můžete se tam rozčilovat jen na sebe.
Vážně se při zápase rozčilujete?
Myslel jsem to jen obrazně. Tady se fakt udržuje rytířskost. Trestá se a netoleruje ani verbální hrubost vůči soupeři. Tady na začátku pozdravíte soupeře a rozhodčího, zápas končí, až když soupeři podáte ruku. Není problém dostat trest za to, když někdo vztekle zahodí po zápase masku. Prostě při šermu se zachovává dekorum. Na fotbale jsem viděl, že se klidně před dětmi porvaly maminky. Tohle v šermu není.
Tak třeba na šampionátech může být souboj někdy vypjatý...
Vezměte se si třeba letní olympiádu. Tam byl jednou z hvězd můj oddílový kolega Jirka Beran. Ten v rozhodujícím momentu přiznal, že se zásahem, který se mu rozsvítil, to bylo jinak. A nechal si odebrat bod. Pak za to dostal cenu fair play. To je typická ukázka, jak to v šermu funguje. Nebudu tvrdit, že by to přiznal každý, když jde o medaili. Ale Jirka Beran se zachoval jako frajer. Na turnajích se pravidelně setkávám s tím, že to šermíř udělá. A stalo se to i při mých zápasech. Možná je to i tím, že tady až na výjimky nejsou nějaké prize money. I proto mě mrzí, že šerm je momentálně popelkou ze strany médií.
Když se objeví úspěch, tak se o šermu píše.
Je pravda, že mu pomáhají věci, jako je ta cena Jirky Berana, nebo když teď Alexandr Choupenitch udělal bronz na mistrovství Evropy. Hodně mu pomohla i olympijská medaile pětibojaře Svobody. Pak to i pro šerm znamenalo příliv dětí, což je super.
A co váš syn, ten se šermu věnuje?
Je mu šest a půl. Na tréninky ho beru s sebou. Může se stát, že jednou bude hrát fotbal, teď spíš chci, aby viděl a naučil se, že se trénuje a sportuje pravidelně. Když si později vybere jiný sport, tak ho určitě nebudu do šermu nutit.
Mluvíte o zájmu dětí, myslíte si, že by mohly vzniknout třeba sportovní třídy se zaměřením na šerm?
Někde fandí ředitel judu, na Kubě mají místo tělocviku box, tak proč by nemohl šermu, samozřejmě je tam třeba myslet na vybavení. Šerm je pro děti dobrý, učí je ovládnout emoci, šermovat se musí s chladnou hlavou. Šerm je krásný v tom, že se v něm střetávají generace, stírá věkový rozdíl. Skončí souboj, podáte si ruce a jste kamarádi. O dvacet let mladší soupeř mi řekne po výhře, ty vole, bylo to dobrý. Nebo když prohraje, to jsi mě naštval dědku. To je pro mě ta pravá odměna.
