Sport pohřbený na dlouhá staletí zase žije. Rarita, která nemá obdoby
Jmenuje se trochu divně, vypadá taky divně, ale je to vážně sport. A navíc výjimečný. V čem? Před mnoha staletími vznikl v zemi Aztéků, pak na dlouhý čas zmizel, než ho náhodou objevila jedna dětská parta. Oprášila ho, naleštila, snad i vylepšila – a teď v něm pořádá otevřené mistrovství světa.
Docela rarita, co?
Ty děti – potkaly se na dětském táboře Loukařů v jihočeském Kadově – se pro svůj sport nadchly. Dostaly se k pravidlům, jen jim přišla trochu kostrbatá. Tak je zlehka učesaly, dokonce i sepsaly a pak rovnou založily (zatím) neoficiální svaz. Prostě jako kdysi ctihodní pánové fotbalisté v Anglii nebo hokejisté v Kanadě.
Pak šly děti ještě dál. Vymýšlely taktiku, principy hry, rozdělily si role. Z některých se stali hráči, pochopitelně, z dalších trenéři, rozhodčí, kustodi, vedoucí týmu, ale taky novináři, statistici, stavitelé… Když už, tak fakt se vším všudy.
To už jejich sport hráli i dospělí. A hlavně, dostal své jméno. Trochu divné, ovšem výstižné.
Loužobrana.
Proč? No přece proto, že vůbec nejvíc v něm jde o to, že se musí ubránit louže. Dva čtyřčlenné týmy stojí proti sobě. Jedni brání a druzí útočí, pak se vymění. Jako třeba v baseballu. Bod získává, kdo míčem trefí čtvercový bazén plný vody a bahna. Nejlepší taktikou, jak si o to sama hra řekla, je ubránit louži tím, že se do ní hráč proti míči vrhne skokem.
No jo, není to úplně čistý sport…
Ovšem sport to je, hraje se a o víkendu proběhlo cosi jako nulté mistrovství světa. Zúčastnilo se ho osm týmů a z nich vůbec nejlépe si vedly LK Gorily.
Legenda vypráví, proč tahle neobvyklá aztécká hra kdysi zanikla. Zlý a domýšlivý démon ji pohřbil, aby nikdo nepřekonal úspěchy, jichž v ní dosáhl.
Jestli je to pravda, tak se mu to povedlo. Jenže nikoli navěky.
