Paní Věra se otevřela světu. Žena, která zažila velkou slávu i nezměrné trápení, se opět na veřejnosti setkává s přáteli. Včera přišla do nové budovy Národního muzea na vernisáž výstavy Významné osobnosti českého olympismu, které přispěla historickými exponáty.
Věra Čáslavská se vrací mezi lidi, směje se a chystá se psát necenzurovaný životopis. Legendární gymnastka poskytla deníku Sport exkluzivní rozhovor.
Jako gymnastka vyhrála sedm zlatých olympijských medailí, v roce 1968 byla druhou nejpopulárnější ženou planety za Jacqueline Kennedyovou a na její svatbu v Mexico City přišlo sto tisíc lidí.
Podepsala výzvu Dva tisíce slov a v listopadu 1989 mluvila k davům jako národní hrdinka, pracovala jako poradkyně prezidenta Havla a předsedkyně Českého olympijského výboru. Po rodinné tragédii v roce 1993 se ale postupně stáhla do ústraní. Dnes je ale Věra Čáslavská zpátky mezi lidmi, kteří ji mají rádi.
Paní Věro, po dlouhé době jste se objevila na veřejnosti ve společnosti sportovních přátel a úplně záříte…
„Zase jsem se tady potkala se svýma kamarádama. Všichni se tady vzájemně známe. A už jsem měla dlouhou absenci. A je pro mě dost podstatný, že mě tady chybí dva lidi. A hádejte, kteří.“
Neodvážím se tipovat…
„To uhodnete…“
Tak musím zkusit Emila Zátopka…
„Emil a Ludvík (diskař Daněk – pozn. red.). Ludva a Emil. Ti mi tu chybí.“
Rozumím tomu správně, že vám tady mezi přáteli z olympijského prostředí ožily vzpomínky?
„Stoprocentně! O tom žádná, to je logické. Tihle dva všude chybí. Ale oni jsou tu s námi, někde poletujou. Jak znám Emila… A Ludva taky, vždycky jak si házel s tou pěšinkou… (paní Čáslavská předvádí proslulé Daňkovo gesto) Kdybyste tady před někým z olympioniků udělal tohle, tak každý ví, že je to Ludva.“
To jsou smutné vzpomínky, tenhle večer je ale spíš veselý, ne?
„Jo. Všichni jsou bezvadný. Je to úplně jiná atmosféra, jiná půda.“
Zažila jste mnohé a dlouhá léta jste se veřejnosti stranila, co vás přimělo znovu vyrazit do společnosti?
„Stalo se to už před pár dny. Je to legrační, já nedělám žádná výročí, nic neoslavuju. Ale dvacátý výročí listopadu jsem si pořádně oslavila. Nechtěně! Protože olympionici měli sraz. Oni mi každý rok, když mají setkání, volají.“
Jenže vy jste zatím vždycky odmítala…
„Tentokrát to bylo vehementní. Půjčovali si mobil jako štafetu, dávali ho kolovat. A říkali: Věro, už je konečně na čase, přijď! A shodou okolností jsem byla u dcery, která bydlí pod Juliskou. A tato akce se konala v Masarykových kolejích. A to je kousíček. Tak jsem si na sebe všechno hodila a najednou jsem se tam objevila. To vám byla psina!“
To ale nebyla jediná akce, kterou jste navštívila, že?
„Druhý den jsem dostala pozvánku na koncert Už je to tady. Třetí den mě pozvali na Pytel plný blech. To asi nevíte, kdo to je a co to je, že?“
Omlouvám se, nemám zdání.
„To nemůžete vědět. Když jsem dělala u pana Havla, on tam měl ty své poradce, asistenty. A byla to hrozně hektická doba. Já jsem měla na starosti sociální sféru, zdravotnictví, mládež, tělovýchovu. Křižan dělal vnitřní politiku, Saša Vondra mezinárodní politiku a Kňažko lidská práva. Tihle všichni poradci se museli vždycky sejít na nějakou hodinu H, když pan prezident zavelel.“
A jak se to dařilo?
„Všechno se muselo řešit za pochodu. To byl úprk dějinami. Potkávali jsme se na chodbě, všechno jenom letící, nikoli spící. I pan Schwarzenberg ve své majestátnosti, on si ji teda dodržoval. Ale i on tam lítal po chodbě po těch červených husákovských plyšových kobercích. A nejednou on, když mě zbystřil, tak nastavil ten svůj důstojnej postoj. Ale pan prezident nás nikdy nemohl dostat na tu hodinu H. Ne že bychom neměli disciplínu, ale pořád jsme museli žhavit telefony, hasit problémy. A pan prezident nám říkal, že jsme jak pytel blech. A ten pytel blech se vžil.“
Vysvětlete mi, jak to pan prezident řešil, když vás potřeboval mít po ruce?
„On byl mazanej, to se o něm ví. Když viděl, že nejsme schopni se dát dohromady, abychom nějaký problém byli schopni dotáhnout do konce, tak nás zavřel do hladomorny.“
Do hladomorny?
„Jo, do hladomorny. Zamkl, pěkně, a řekl: Ani na cigaretu, dokud se to nevyřeší, tak se nikdo nevzdálí.“
„Tak! Ale já už se dostávám zpátky do děje, jak jsem slavila výročí. Jeden den olympionici, druhý den Křižovatka, třetí den Pytel blech. Čtvrtá akce? Sedmnáctýho jsem si na Národní třídě zapálila svíčku. A teď je tady tohle.“
Jak se vám vernisáž výstavy Významné osobnosti českého olympismu líbí?
„Je to udělaný moc hezky. Těm expertům, kteří jsou zamilovaní do všech těch exponátů, to muselo trhat srdce, že jsem nemohla vystavit všechno. Protože já mám ještě fůru dalších věcí. Ale oni dokázali vypíchnout to nejdůležitější, nejpřitažlivější. Přitom to má určitou kontinuitu a je to dost poučný. Myslím, že se to bude mladým lidem moc líbit. Je to docela inspirující. Stejně jako olympismus. Teda jestli nejsem naivka. Já vím, že už jsou technický vynálezy, který inspirujou mladý lidi. Ale myslím, že pět kroužků je pořád strašně přitažlivých.“
Pomáhala jste pořadatelům výstavy s výběrem exponátů?
„Paní Havránková z Národního muzea se ptala, co bych já myslela, že je atraktivní. Tak jsem dala všechno na hromádku. Ona za mnou přijela, trošku se v tom hrabala, probírala, zapomněla na čas. (smích) A vybrala si, co chtěla.“
Co nejvíc vás z výstavy zaujalo?
„Nejvíc mě zaujaly všechny historický vyznamenání. Ty se mi líbily moc. Je to všechno takový filigránský, do detailu udělaný. A pak se mi líbila bradla (na výstavě jsou také dřevěná bradla, na nichž v mládí cvičil bývalý předseda Československého olympijského výboru Emanuel Bosák – pozn. red.)“
Zkusila byste si ještě na těch bradlech zacvičit?
„Prosím, vás, vždyť by teď pode mnou praskla žerď!“
Nepovídejte! Radši mi řekněte, jestli budete sledovat blížící se zimní olympiádu ve Vancouveru.
„Jistě! Zaprvé jsem sportovec, zadruhé jsem byla předsedkyní, takže jsem se účastnila i zimních olympijských her. I když, abych se přiznala, letní olympijské hry si prožívám tak nějak víc. Já nevím proč. Asi je to tak daný. Atmosféru těch letních jsem vždycky nasávala bytostně, pod kůži, až do krve. Tam jsem jakoby víc doma.“
Teď se ale blíží zimní olympiáda, kde máme velkou naději, která se jmenuje Martina Sáblíková…
„To teda! Před tou holkou smekám, to je neuvěřitelný! Když si vezmete, jaké mají podmínky ostatní, včetně stadionů, tradici. A ona tady musela trénovat na suchu, viděla jsem, jak trénovala na něčem jako na skateboardu, v takových podmínkách, jaké ona měla. A ona jim ukázala krásně a s elegancí záda. Těmhletěm, kteří měli krásný a elegantní podmínky. To je úplnej unikát!“
Co byste jí jako sedminásobná olympijská vítězka poradila, aby se z té velké šance nezbláznila?
„Ona se z toho nezblázní. Jak jsem viděla její vystupování a myšlení, to je člověk na pravým místě. A srdce má na pravým místě a mozek v hlavě dobře fungující. Jí to nehrozí. To třeba některým jiným sportovcům, ale jí ne, jí nemusím nic radit.“
Na co se na Hrách ve Vancouveru nejvíc těšíte, třeba zrovna na rychlobruslení?
„To jo! Na to se těším. To mě bude zajímat. To víte, vždycky když tam máme svýho favorita, je jasný, že se budou všichni dívat. Taky se trošku těším na hokej.“
Věříte hokejistům?
„Nevím, jestli by to bylo jako Nagano. Ale Češi jsou hrozně důmyslní a pořád chodí s nějakým překvapením. Pořád je ta hra otevřená pro všechny a sport je hezkej právě proto, že se v něm dějou nepředvídatelný okamžiky. Hokej mě baví hodně, skoky na lyžích mě baví. Vždycky si vzpomenu na vnuka od Jirky Rašky, Honzu Mazocha, jak měl ten ošklivej pád.“
Nemluvila jste s ním tehdy?
„Já jsem mu posílala esemesky, když byl v nemocnici. Myslím, že každý den by se mohl dát na modlení a zapálit si svíčku.“
Abychom se dostali i k vašemu sportu: Sledujete povedený comeback Jany Komrskové?
„Totiž abyste věděl, ona je dcerou Zdeňky Dorňákové (startovala na OH 1972 v Mnichově – pozn. red.). Já jsem její maminku trénovala na Strahově, to byla naše nejlepší gymnastka ve své době. Tak se Jana pomamila. Je jasný, že to má asi v genech. Tatínek taky dělal gymnastiku.“
Ve vaší době v gymnastice vládla ženskost. Loni v Pekingu naopak závodily Číňanky, kterým teprve odrůstaly mléčné zuby. Líbí se vám, že se Komrsková, v sedmadvaceti letech jako dospělá žena, v tomto dětském světě prosazuje?
„No jistě, pochopitelně. Ono se to zase tak nějak poženští. A je to dobře. Fandím jí moc a moc. Potřebovala by dostat solidní podmínky. V gymnastice je potřeba můstek k bradlům i na přeskok. A tady, i pomyslně, je hrozně špatný, když je odrazovej můstek u některých závodnic jinej. Ona má opravdu velice handicapovanej start. Kdyby mohla dostat slušný podmínky, aby si mohla ten můstek dovolit exkluzivnější, držela bych jí palce. A když tam o tom napíšete dvě věty, třeba se nějakej sponzor chytne.“
Další společenskou akcí by pro vás mohlo být vyhlášení Sportovce roku, chystáte se tam?
„Nevím, jestli se tam dostavím. To ještě uvidíme. Já jsem ze sebe vždycky nechala udělat trhací kalendář a chtěla jsem všem vyhovět. V současný době mám takovou perspektivu, velice blízkou. Říkal mi to Václav Havel, ale říkali mi to už Ludva a Emil, že bych měla napsat životopis, kterej je nezcenzurovanej. Protože já jsem sice něco napsala, ale to bylo za totality a oni mi vyškrtali sto stránek. Chtěla bych napsat všechno, jak to bylo doopravdy. Měla bych začít psát a ráda bych začala. Ale když budu běhat po besedách, tak by zase ze mě byl trhací kalendář. Teď si chci uchovat soukromí. Musím začít psát.“
To je teď váš hlavní úkol?
„Máš ještě dva velký body, které nechci ventilovat. To je moje soukromí. A taky trošku se musím věnovat zdravíčku. Musím se začít trochu hejbat, tak aby to neodnesly klouby. V životě jsem se dost devastovala. I ta práce na tom Hradě, to byste nevěřil… To bylo tak hektický období… Já neumím dělat nic napůl. Tam jsem do toho šla se vším všudy. Ještě než se rozpadla republika, tak jsem panu prezidentovi říkala, že bych ráda už odešla, protože jinak mě odtamtud vynesou nohama dopředu. I Olga (Havlová – pozn. red.) mi říkala, abych aspoň do rozdělení republiky vydržela. Byla jsem tam šťastná, byla tam ohromná atmosféra. Bylo mi tam se všemi dobře, ale byla jsem hrozně vyčerpaná. Dneska musím hojit rány. Mám toho ještě dost co vykonat.
|
Věra Čáslavská Olympijské hry: 1960 – 2. v družstvech, 1964 – 1. ve víceboji, přeskoku a na kladině, 2. v družstvech, 1968 – 1. ve víceboji, přeskoku, bradlech, prostných, 2. v družstvech a na kladině. Mistrovství světa: 1962 – 1. v přeskoku, 1966 – 1. v družstvech, víceboji, přeskoku. Mistrovství Evropy: 1959 – 1. na kladině, 2. v přeskoku, 1965 – 1. ve víceboji, přeskoku, bradlech, prostných, na kladině, 1967 – 1. ve víceboji, přeskoku, bradlech, prostných, na kladině. - nejlepší sportovkyně Československa a světa 1968 - druhá nejpopulárnější žena světa 1968 (za Jacqueline Kennedyovou) - poradkyně prezidenta Václava Havla a předsedkyně Československého olympijského výboru (1990–1992) - předsedkyně Českého olympijského výboru (1993–1996) - členka Mezinárodního olympijského výboru (1995–2001) - držitelka stříbrného Olympijského řádu a Ceny Pierra de Coubertina mezinárodního výboru pro fair play při UNESCO, členka Dvorany slávy v New Yorku - od roku 1974 pracovala jako trenérka, v letech 1979–1981 byla s manželem Josefem Odložilem v Mexiku - má dvě děti (Radku a Martina), s Odložilem se rozvedla v roce 1987. Ten přišel v roce 1993 po konfliktu se synem Martinem o živo |
