Jen málokdo na světě je v boji s Časem úspěšný tak jako kanadský běžec Ed Whitlock. Je držitelem dvanácti světových rekordů ve veteránských kategoriích a jeho výkony jsou srovnatelné s časy největších šampionů. Další rekord v maratonu chce zaběhnout na jaře, kdy oslaví 80 let.
Na konci září se v Torontu běžel maraton i půlmaraton. Oba závody vyhráli elitní Afričané, ale stejně nadšených ovací se dočkal devětasedmdesátiletý domácí vytrvalec Ed Whitlock. Půlmaratonskou trať zvládl ve výtečném čase 1:34. Jen pro srovnání: fotbalista Pavel Nedvěd byl na jaře o čtvrt hodiny pomalejší. A to se Whitlock k běhání vrátil po téměř dvouleté pauze, kdy ho trápila artróza obou kolen.
Narodil se v Anglii a platil tam za nadějného atleta. Jako teenager porazil i pozdějšího světového rekordmana Gordona Pirieho. Jeho vzorem byl však jiný šampion, český velikán Emil Zátopek. Při olympijských hrách v Londýně sledoval na tribuně jeho vítězství na 10 000 metrů. „Byl to fantastický zážitek, hodně mě to ovlivnilo,“ vzpomíná na rok 1948.
Po studiích našel práci v Kanadě a odstěhoval se tam. K tomu přišlo trápení s achilovkou, tudíž byl s vrcholovou atletikou konec. Vrátil se k ní až v 70. letech a slavil úspěchy v nižších veteránských kategoriích. Byl třeba třetí na MS na 800 m, když těsně před padesátými narozeninami dokázal stlačit čas pod dvě minuty.
Jenže potom dal zase běhání sbohem, tentokrát se pauza natáhla skoro na dvacet let. Ale o to úžasnější byl návrat.
Maraton za tři hodiny, to je meta snad všech ambiciózních amatérských běžců. Whitlock ji s velkou rezervou (2:52:47) pokořil v roce 2000, kdy mu bylo 69 let. Stal se nejstarším atletem, jemuž se to povedlo. Svůj výkon několikrát vylepšil, ještě v 74 letech jeho cílový čas začínal dvojkou.
„Měl by trochu zpomalit a brát ohled na nás později narozené,“ vtipkoval po jednom závodě o šestnáct let mladší Bill Rodgers, jinak čtyřnásobný vítěz Bostonu.
Whitlock dosud drží v různých věkových kategoriích dvanáct světových rekordů. Když veteránská asociace WMA jeho výkony podle tabulek převedla na ideální věk, zjistilo se, že maraton běhá stejně výborně jako šampion Gebrselassie. Jeho zářijový půlmaratonský čas z Toronta odpovídá 60 minutám třicetiletého borce – tedy rovněž absolutní špičce.
Kanaďan je sportovní svéráz. Bez obalu přiznává, že neběhá pro zdraví, mír, charitu ani z jiných ušlechtilých pohnutek. „Závodím pro své ego, chci překonávat rekordy,“ říká. Neláme si hlavu ani se správným tréninkem nebo životosprávou „Vlastně netrénuji, jen si občas chodím zaběhat,“ dodává.
Tréninkové dávky plní na hřbitově v Miltonu, na půlkilometrovém okruhu mezi náhrobky. „Je tady klid,“ libuje si. Dříve běhával tři hodiny v kuse. Tempem, na jaké měl zrovna síly a náladu. Poslední dvě sezony kvůli potížím s koleny zvolnil. Trénuje až odpoledne, kdy jsou už kolena rozhýbaná. „Při běhu skoro nic necítím. Bolest se ozývá až později, když jdu třeba do schodů,“ říká.
Whitlock na prahu osmdesátky rád vzpomíná na staré dobré časy v Anglii. Na doby, kdy ve sportu nebylo tolik peněz a výkony se nebraly příliš vážně.
„A představte si, dneska i já dostávám peníze za to, že startuji a vyhraji,“ diví se. „Větší problém mám ovšem s tím, když mi nabízejí peníze za motivační projevy. Nesnáším to. Rád s lidmi mluvím, ale za pět minut už nevím, jak se jmenují nebo o čem jsme se bavili. Taky netuším, co odpovědět lidem, kteří za mnou přijdou a řeknou mi, že je motivuji. Co je to za blbost? Jak můžu někoho inspirovat?“
Jenže svými výkony opravdu motivuje spoustu běžců na celém světě, tomu se neubrání. Stejně jako se neubrání otázkám, jaký další cíl má před sebou. „Zjistil jsem si, že světový rekord v maratonu nad 80 let je 3 hodiny a 39 minut. To by pro mě nemusel být za rok takový problém,“ rozvažuje.
Ale vzápětí dodá: „Jenže v našem věku nikdo neví, co bude za rok.“
