Jen nebe je jeho limitem. Filip Jícha (38) byl nejlepším házenkářem na planetě a po jejím konci bleskově vystoupal na vrchol jako trenér. První pokus ve Final Four proměnil v prosinci v triumf v Lize mistrů, o pár měsíců dřív slavil s THW Kiel bundesligový titul. Tento rozhovor však není o tom, jak „zebry“ pod jeho velením přestřílely Barcelonu či přetlačily v prodloužení Veszprém. Rodák ze Starého Plzence nechal iSport Premium nahlédnout do své duše kouče, hráče, táty, manžela, cestovatele. Tohle je prostě on. Pan Výjimečný. Se všemi přednostmi i chybami.
Doma je Filip Jícha v malé obci kousek od Kielu, na dohled tréninkového centra. Kotvu, jak sám říká, má ale pořád v Plzni. Jednou se možná usadí s manželkou v Praze anebo ve vřelém Španělsku, kde to oba milují.
„Teď si užívám, že mám chuť, energii a sílu vést to cestou, která se ukazuje jako správná,“ vypráví o své trenérské misi na severu Německa.
Možná nebude dlouhá, dvoumetrový perfekcionista se nehodlá nechat náročnou funkcí semlít.
Filipe, váš příběh je unikátní. Dokážete vypíchnout nějakou vlastnost, díky níž jste se dostal v házené tam, kde jste?
„Když je něco těžkého a na začátku nepříjemného, plno lidí to vidí negativně a zůstávají zapšklí. Já si na konci pamatuju jen to příjemné. Myslím, že je lepší krmit se pozitivní energií. Hodně lidí je pracovitých. Já jsem hrozně rád pracovitý a puntičkářský. Když už to dělám, chci tomu opravdu dát sto procent, abych byl sám se sebou spokojený. Jako trenér investuju hodiny a hodiny do přípravy. Ve finále to stejně vezmu, zmuchlám a nepoužité hodím do koše. Jenže pocit, že jsem připravený na každou maličkost, mě uklidňuje. Ten klid se pak snažím předávat hráčům.“
Není to vyčerpávající?
„Je, strašně. Absolutně to není práce, kterou bych mohl dělat dvanáct let v kuse. Budu trénovat, dokud budu mít tuhle energii a drajv. Je třeba říct, že mě nebaví sedět u počítače do noci a analyzovat hru. Samotná příprava není žádný med. Ale vím, že je moc důležitá. Enormně mě naplňuje, když stojím s klukama v tréninkové hale a ukazuju jim různé směry. To je chvíle, kdy si řeknete: Wow, to je ono! Koučink při zápase je třešnička na dortu. Trénovat je objemově mnohem náročnější než být hráčem. Sladký život sportovce.“ (úsměv)
Ještě něco výjimečného na sobě najdete?
„Dobře jsem zabočil na životních křižovatkách. To není vlastnost, ale správné rozhodnutí. A taky štěstí.“
Jste pedant komplexně v životě, nebo jen ve svém oboru?
„Hlavně v profesi. Když jsem extrémně unavený anebo na mě něco leze, najednou cítím, že jsem něco udělal na devadesát procent. Nevydal jsem ze sebe vše, co můžu. To se mi absolutně nelíbí a jsem na sebe naštvaný. Takhle to nemá smysl. Třeba na úklid ale určitě pedant nejsem.“
To věřím. Vzpomínám si na extrémní binec, který jste mívali s brankářem Petrem Štochlem v hotelovém pokoji při šampionátech.
„Tohle mi zůstalo. S tím jsem naprosto v symbióze.“ (úsměv)
Když se vám jako hráči povedl zápas, dokázal jste si to užít?
„Mým motorem bylo, že nesmím být spokojený. Po vyhraném utkání přišla vlna, kdy jsem odjel domů a měl dvě tři hodiny dobrý pocit. Druhý den jsem vstal a byl znova hladový. To napětí, co bude dál, pro mě bylo důležité.“
Jak sbíráte síly?
„Enormně mě tankuje rodina. Karel Gott o tom zpíval na konci svého života. Cítím, že tohle je smysl mého života. Ne házená. Když rodina sdělí, že ji moje práce omezuje a vadí jí, že nejsem doma, bude to jasný indikátor, abych skončil nebo si dal pauzu. Zatím to neřekla. Za to jí patří velký dík. Někdo mi vyprávěl, že není náhoda, že za všemi úspěšnými trenéry stojí ti nejbližší. Jsou ženatí, mají děti. Samotní vlci jsou výjimkou. Rodina ti dává stabilitu. I když máš kolem sebe tým, na zodpovědnost jsi kompletně sám.“
Máte dvě menší děti, dceru Valérii a syna Vincence. Chápou vaše vytížení?
„Vím, že jim občas chybím. Naučily se větu: Tati, musíš pracovat? Snažím se aspoň přijít v půl osmé na večeři. V půl deváté se seberu, jdu do kanceláře a jedu dál. (úsměv) Syn to ve svém věku samozřejmě nemůže chápat. Chce si hrát, dělat se mnou různé sporty. Házenou, hokej, basket.“
Jak působí na vaše potomky, že jste známý a slavný?
„Vnímají to a jsou pyšní. Jsou si vědomi, že nejsme úplně obyčejná rodina. Když jsem odcházel z Kielu, už mě ta pozornost lidí svazovala. Radši jsem zůstával doma. V Barceloně jsem potom byl jako turista, no name. Člověk nesmí ztratit svou osobnost. Myslím, že se mi to daří. Syna mrzí, že si mě nepamatuje jako hráče. Hltá jakákoliv videa, kde jsem hrál. Ale když jsou děti se svými vrstevníky, vůbec to neřeší. Hlavně dceři je to úplně jedno. To je s manželkou naše nejdůležitější úloha na světě. Vychovat dobře děti, a ne vyhrávat tituly.“
Někdy se dostanete níž, ale musíte vydržet
Přijde mi, že naprostá většina úspěšných házenkářských trenérů jsou bývalí výborní hráči. Je to tak?
„Na špičkové úrovni je několik koučů, kteří nebyli dobří házenkáři. O to větší mají můj respekt. Třeba trenérovi Füchse Berlín (Jaronu Siewertovi) je šestadvacet let. V devatenácti skončil s házenou. Podobný případ je Christian Prokop, bývalý kouč německého nároďáku. To, kde teď jsem, by vůbec nebylo možné, aniž bych byl takovým hráčem a načerpal tolik zkušeností. Absolutně si to nedovedu představit. Když plánuju trénink, všechno prochází hlavou hráče. Říkám si: Bavilo by mě to? Má to smysl, návaznost? Nejsem teoretik, ale praktik.“
Prostě jste už všechno zažil…
„Jedu do Kölnu na Final Four Ligy mistrů a vím, co mě čeká. Stoupnu si na
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
Už mám předplatné.
Přihlásit se
Témata:
sport, iSport Premium, Česko, Liga mistrů UEFA, fotbal, Barcelona, Německo, házená, Kiel, Filip Jícha, trenér, Fotbal na Heureka.cz
