Sourozenci Březinovi v Pekingu: Za dva roky jsme se viděli dvakrát

Zkušenosti ze zimních Her už má Michal Březina z dřívějška. Teď ale přibudou nové, jiné. Jednak olympiáda v ‚bublině‘ kvůli koronavirové pandemii, a hlavně – bude vlajkonošem na slavnostním zahájení. Tuto skutečnost v době rozhovoru s ním a jeho sestrou Eliškou ještě ani sám nevěděl. Před odletem do Pekingu se po hodně dlouhé době podíval domů do Brna.

Není zase tak obvyklé vidět vás dva pohromadě, protože Michal žije v Americe. Jak je to dlouho, co jste se takto na Moravě u rodičů potkali?
Michal: „Už je to skoro víc než dva roky.“
Eliška: „V Brně ano, jinak jsme se potkali párkrát na závodech.“

Důvodem, proč jste domů nemohl dřív, byl covid?
Michal: „V podstatě ano. Před tím, než to vypuklo, jsme plánovali kempy. Nejen v Brně, ale i s naším svazem. Ale od chvíle, kdy v roce 2020 zrušili mistrovství světa a zavřeli hranice, jsem ani nebyl schopný sem přijet.“

Jaké to je potkat se po dvou letech jako rodina? Hýčkali si vás?
Michal: „Asi ano.“ (směje se)

Maminka vyvařovala?
Michal: „Jojo, ráda.“

Co dobrého jste si mohli krátce před olympiádou dovolit?
Michal: „Všechno. Trénujeme v podstatě každý den, takže když si dá člověk pozor na to, kolik toho sní, může jíst všechno. Aspoň u mě to tak je. Nevím, jak Eliška.“
Eliška: „U mě je to úplně stejné.“

S Eliškou a s tátou, který ji trénuje, jste se tedy potkával jen na závodech. Máte spočítané, kolikrát jste se osobně viděli za poslední dva roky?
Michal: „Dvakrát.“
Eliška: „Ano, dvakrát, na Evropě a ještě na světě.“
Michal: „Loňská Evropa, nebo vlastně ne…“
Eliška: „Předloňská.“
Michal: „Loňská Evropa nebyla, takže Evropa 2020 a 2021 mistrovství světa ve Stockholmu. Takže jsme se vlastně viděli…“
Eliška: „Jednou za rok.“ Michal: „Za poslední dva roky jsme se viděli dvakrát.“

Jaké to je komunikovat jen na dálku?
Michal: „Je to těžké. Hlavně z toho důvodu, že rodiče viděli moji malou jenom v televizi, takže poslední dva roky byly hodně obtížné.“

Dcera se narodila v únoru 2020, než všechno to koronavirové šílenství vypuklo. Kdy jste si, Eliško, poprvé pochovala malou v náručí?
Eliška: (pousměje se) „Vlastně až teď na konci ledna, skoro v jejích dvou letech, protože za pár dnů má narozeniny.“

Oblíbila si tetičku?
Eliška: „Všimla jsem si, že bere spíš na chlapy, než na ženské. Ale samozřejmě jak mě neviděla nikdy naživo, k tomu pro ni nové prostředí, tak nevěděla, co má dělat dřív.“

Michale, jak dlouho žijete v Americe?
Michal: „Poprvé jsem se tam přestěhoval v roce 2012. S pauzou rok a půl, kdy jsem byl zpět v Oberstdorfu, jsem v podstatě pořád v Americe, takže už skoro deset let.“

Jak jste dřív jezdil často do Čech?
Michal: „Jezdili jsme sem každé léto, hlavně kvůli krasobruslařskému svazu, který dělal kempy s mým trenérem. Bylo nejjednodušší jet s ním, odjet kemp a potom zůstat na chvilku v Česku.“

Takže covidová doba dost výrazně ovlivnila vaše rodinná setkávání?
Michal: „Hodně. Tím, že jsme měli malou, jsme ani moc nechtěli riskovat. Druhá věc byla ta, že ze začátku se do Česka na turistická víza nesmělo a manželka ani malá ještě neměly český pas, tak bylo strašně těžké objednat letenku a přijet sem. A v podstatě to bylo i obráceně pro rodiče a Elišku, protože do Ameriky se nikdo nedostal, také nešlo vyřídit turistické vízum.“

Vám, Eliško, koronavirus také zkomplikoval plány, protože jste se chystala do Ameriky, že?
Eliška: „Jezdím tam skoro každé léto minimálně na měsíc, někdy i na dýl na trénink. První rok jsme věděli, že to není uskutečnitelné. Loni v létě by asi nějaká šance, jak se tam dostat, byla, ale do toho mi zase skočily státnice.“

Ty už jsou úspěšně složené?
Eliška: „Ano, jsou úspěšně složené a dál pokračuju ve studiu.“

Jaký obor studujete?
Eliška: „Učitelství tělesné výchovy na fakultě sportovních studií v Brně.“

Když jste jezdívala do Ameriky, potkávali jste se s Michalem, nebo jste byla někde jinde?
Eliška: „Nene, vždycky jsem jezdívala za ním. V podstatě jsem bydlela u něj, takže jsme vždycky měsíc, měsíc a půl strávili spolu.“

Takže jste si teď chyběli, když jste spolu nemohli takto trávit čas?
Michal: „Trošku jo. I když spolu nekomunikujeme na denní bázi, tak pořád je to moje sestra. A takové ty rozhovory, kde si můžeme říct, co a jak a třeba si i poradit na ledě, to rozhodně chybí.“

Pojďme teď k olympijským hrám, na které jede Michal počtvrté, pro Elišku je to premiéra. Řekla jste si už o nějaké rady, nebo si to dobře pamatujete z vyprávění?
Eliška: „Rady zatím ne. Ale tím, že jsme vyjeli týmovou soutěž, je to pro nás všechny novinka. Jsem docela i ráda, že to vyšlo. Protože si budeme my, kteří jsme tam ještě nebyli, moct okusit atmosféru olympiády, do našeho individuálního závodu. To jsem fakt hodně ráda, že to bude taková předpremiéra.“

Nezbytnou součástí Her bude bublina, ve které budete uzavřeni. Znáte nějaké letní sportovce, se kterými jste se bavili o tom, jak to fungovalo v Tokiu?
Michal: „Já ne, moc tam nikoho neznám. Ale sledoval jsem to a slyšel jsem rozhovory. Bublina v Tokiu taky nebyla až tak přísná, jako budeme mít my.“
Eliška: „Já mám nějaké informace od lidí, kteří byli v Tokiu, a co jsem slyšela, tak třeba testování opravdu neměli tak striktní. My budeme mít každý den výtěry z krku (v Tokiu odevzdávali vzorky slin).“

Jak se na olympijské hry za takových okolností těšíte?
Michal: „Pro mě je to trošku něco jiného, protože už jsem předtím olympiádu zažil, ale i tím, že to bude moje poslední olympiáda. Každopádně se určitě těším na zahájení. Protože jak znám Číňany, určitě to bude velkolepé. Třeba v Rusku bylo zahájení opravdu extra, takže myslím, že v Číně to bude ještě extra extra.“
Eliška: „Já se taky těším strašně moc. Okolnosti se snažím nevnímat a nemyslet na to, že to nebude ta klasická olympiáda. Co se dá dělat. Na olympiádu se nedostane každý a je to jednou za čtyři roky, takže já tam jedu s tím si to užít, jako kdyby to byly normální Hry.“