Vitalij Ščerbo: Kóma, vodka, medaile

Snad každý rok by mohl vydávat knihu, co se mu přihodilo. Vitalij Ščerbo (36) je jedním z nejúspěšnějších gymnastů historie. Ze dvou olympiád má 10 medailí, z toho šest zlatých. Je to až neuvěřitelné, čím si v životě prožil.

Musel odejít z rodné země, jeho manželka byla měsíc v bezvědomí po těžké autohavárii, o všechny peníze jej okradl nejlepší přítel… I proto jste jeho příběh vy, čtenáři www.deniksport.cz, zvolili za největší happyend olympijské historie.

Třináctého prosince 1995 odjela Ščerbova manželka ke kadeřníkovi. Na namrzlé silnici dostala smyk, její BMW se omotalo okolo telegrafního sloupu.

„Ukázali mi fotky a říkal jsem: Pane bože, tohle nemohla přežít. Auto bylo tak zdeformované, že se předek dotknul zadku. To by nepřežil nikdo,“ vzpomíná gymnastický trenér Ed Isabelle, které se o Ščerbovu rodinu postaral, když se přestěhovali do USA.

Byla to těžká nehoda. Lékaři odhadovali, že nemá velkou šanci na přežití. Prý možná setinovou. Nejdříve jí odoperovali slezinu, pospravovali roztrhaná játra, narovnali zlomeniny pánve a žeber. Čtyři dny trvalo, než se zastavilo krvácení.

Gymnasta všechno zhrouceně sledoval. Chvíli byl u své manželky, pak si odběhl do nedalekého baru na panáka vodky. Přibral téměř deset kilogramů, kvůli alkoholu se mu špatně hojilo levé rameno, které si musel kvůli chronickým problémům nechat operovat.

Muž, který měl vždy při gymnastice vše pod svou kontrolou, čelil situaci, v níž byl naprosto bezmocný a zlomený. Neustále u sebe nosil manželčin šátek. Vždy k němu přivoněl a schoval si do něj tvář.

Z depresí jej dostal až nejlepší přítel a gymnasta Alexander Kolyvanov. „Když jsem jej viděl poprvé, nepoznal jsem ho. Vypadal staře, naprosto zničeně. Řekl jsem mu: Musíš žít. Ona potřebuje silného muže, ne opilé a ubrečené děcko,“ vzpomíná Kolyvanov.

Kolyvanov jej udržel daleko od baru, nutil jej chodit do posilovny. Radil mu, co má dělat. Ščerbo poslouchal. O každé hadičce, která vedla do těla jeho ženy, věděl, k čemu slouží.

Na stěny pověsil rodinné fotografie, aby se mohla Irina probudit a vidět úsměv jeho i dcerky Kristiny, i kdyby zrovna byli jinde. Pouštěl jí jejich oblíbenou hudbu. Když kazeta dohrála, přetočil ji a pustil znovu…

Po čtyřech týdnech se Irina poprvé probrala. Nevěřila, jak moc se za měsíc změnila jejich dcerka. Neuniklo jí, jak moc jiný byl její manžel. „Vzpomínám si na jeho tvář,“ říká. „Viděla jsem na něm, jak moc mě miluje. Vtáhl mě zpátky do života. Dřív jeho mysl ovládala gymnastika. Teď, když je pryč, mi volá dvakrát denně.“

Za šest měsíců se konaly olympijské hry v Atlantě. Ščerbo se na ně sotva stíhal připravit. Úplně ze všeho života vymazal alkohol, pracně shazoval kilogramy a jen pomalu získával dřívější sílu. I tak na mistrovství světa, které předcházelo Hrám, získal tři zlaté. Nepřemožitelný byl i na evropském šampionátu, kde získal shodný počet stejně cenných medailí. Sotva kdo pochyboval, že nebude Ščerbo zářit i v Atlantě.

Při stém výročí obnovení olympijských her diváky nezklamal. Sebe, bohužel, ano. Projevil se nedostatek tréninku. Dřív byl dokonalý, teď najednou dělal neobvyklé chyby.

Nezískal znovu šest zlatých medailí. V týmové soutěži, kterou o čtyři roky dříve ještě jako reprezentant Sovětského svazu společně vyhrál, skončil při premiérové účasti Běloruska coby samostatné země na čtvrtém místě.

Neobhájil ani individuální triumfy: pět zlatých medailí se proměnilo ve čtveřici bronzových. Byl zkroušený, ale diváci jej ze všeho dostali. Měl větší aplaus než vítězové. Aby ne: vždyť si prožil šílený půlrok.

I když, na dramatické zvraty ve svém životě musel být Ščerbo tak trochu zvyklý. Když odjížděl na olympiádu v Barceloně 1992, slíbil matce, že jí přiveze tři zlaté medaile. Rozhodně ji nezklamal: domů do Minsku jich totiž v kufru dovezl rovnou šest! Získal slávu i peníze, jenže jeho život to k lepšímu nezměnilo.

Padla železná opona, dřívější propracovaný systém pro péči o úspěšné sportovce zkrachoval. Dostal méně peněz, než by si zasloužil. I tak si mohl v Minsku najít lepší bydlení a pořídit dvě auta.

Nevozil se dlouho, obě mu totiž ukradli zloději. Zklamal se i ve svém kamarádovi – ten od něj vyzvěděl, kde má doma uloženy peníze za úspěšné závody a když nebyl Ščerbo doma, ukradl je.

Police vše za půl roku vyšetřila, jenže ukradených 40 tisíc dolarů už nikdy neviděl. Když jeho manželka slyšela, jak se muži na ulici baví, kolik by stržili, kdyby ukradli šatičky, které nosila její dcerka, definitivně si řekl: „V téhle zemi žít nechci.“

Osud si s ním zahrával dál. Rok po olympiádě v Atlantě havaroval na motocyklu a ošklivě si polámal ruku. Ještě se sádrou oznamoval, že je s gymnastikou konec. Přitom se předtím tvrdě připravoval na mistrovství světa a chtěl po promarněné šanci na Hrách dokázat, že je nejlepší ze všech.

„Vždycky jsem byl nejlepší a chyby mě doháněly k šílenství. Když vyhrál někdo jiný, byla to jen moje vina,“ prohlásil jednou.

Arogantní? Namyšlené? Těžko. Vitalij Ščerbo dokázal porazit soupeře i nepříznivý osud.