Jak Váňová z vystrašeného rapla udělala hvězdu. Bez biče, pomohl i Gott

Byla strojvůdkyní velké proměny. Když Theophilos přijel do stájí, byl to vylekaný, svéhlavý kůň, který rád jančil v paddocku. Kdysi dokonce v dostihu shodil žokeje a nakonec skončil na tribuně mezi diváky. Trenérka Pavla Váňová, manželka Josefa Váni, ale vzala čtyřnohého rapla za vlastního. Na čerstvém vzduchu pod kopcem Vladař ho klidnila, mluvila na něj a chválila ho. V neděli její miláček poběží poprvé Velkou pardubickou.

Vybavíte si, kdy jste Theophila viděla poprvé?
„Vzpomínám si, když ho přivezli. Byl to takový hubený, hrozně vystrašený, vylekaný koník. To jsme si říkali: Ajajaj, to zas bude práce... Od té doby uběhlo spoustu času. Hodně těžké práce s ním bylo, nenechal nám nic zadarmo, ale je to dobrý kůň. Vím, jak jsme s ním bojovali...“

Co máte na mysli?
„V tom stylu, že byl hrozně zrazený, bál se sám sebe. Byl vyjukaný absolutně ze všeho. Ne a ne na něho přijít. Trvalo to strašně dlouho. Byl nedůvěřivý k lidem, hrozně těžko pod sedlem jezditelný. Nikoho u sebe v boxu nepřijímal. Byl schopen se vystrašit ze svého vlastního stínu. Práce s ním byla neskutečně těžká. Ale teď to vidím jako pohádku o zlobivém, zkaženém, životem zrazeném koni, kterého by dávno všichni odepsali. A myslím, že ho i odepsali tam, odkud přišel.“

Jak to?
„Protože jsme slyšeli takové pěkné vyprávění od lidí, co ho znali z Německa, že byl schopen ráno vyjít s jedním lotem do práce a vrátil se třeba odpoledne s úplně cizími koňmi.“ (smích)

Takový malý tulák…
„Dodnes má takové bliky v hlavě, ještě mu to přeblikne, že by se něco mohlo stát, že se musí bránit. Jeho chování byla spíš obrana vůči něčemu. Proti lidem, proti něčemu, co ho bolelo, co se mu nelíbilo. Určitě zažil něco nepěkného.“

Jak jste ho dokázali srovnat?
„Krůček po krůčku. Postupem času ho srovnaly naše celodenní výběhy, práce, procházky v lese. Dnes už je to kůň, který je schopen jakékoli komunikace. Ne zas tak s každým... Víceméně inklinuje k holkám. Je to pro něho příjemnější, setkat se s holkou. Chlapy dlouho odmítal. Jenže i přes to všechno si myslím, že to byl koník, který chtěl být hodný. Ale on to neuměl. Když jsem na něm seděla, cítila jsem, že mi chce tu dobrotu vracet, ale nevěděl jak. Dopracoval to daleko, smekám před ním. Máme strašnou radost, že jsme to nevzdali.“

Jak se k takovému koni chováte? Mluvíte na něj třeba?
„Musím na něj hrozně moc mluvit. Já jsem si na něho tak zvykla a myslím si, že i on na mě. Přišla jsem do stáje, jenom jsem promluvila. Ne na něho, jenom jsem ve stáji promluvila. A on už řehtal a lítal dokolečka. Já jsem si ho možná i trochu koupila.“

Čím?
„Není dne, abych mu nepřivezla mrkve, jablka. První, za kým jdu do stáje, je on. Přestože je už teď dva měsíce ve stáji u manžela. Protože měl problémy se zády, tak chodil na solárko, chtěli jsme pro něho to nejlepší. Manžel taky chtěl, aby nesl před Velkou v práci těžší váhu. Přesto u něho denně jsem. Včera jsem mu protrhávala hřívu. Když je čas, jdu se na něm i svézt.“

Takže je to váš miláček?
(smích) „Je to můj neskutečný miláček. Já nemám ráda koně, na kterých je nuda. Mě to ani nebaví. Mám ráda koně, za kterými je kus práce. A ještě když vám to ten kůň vrací. Potom je to hrozně dojemné a už teď se mi chce brečet…“

S Theophilem tedy nuda není… Vzpomínáte na jeho první dostih v barvách dostihového klubu? Ještě v paddocku shodil jezdce Boekhouta, pak znovu na třetí překážce a nakonec přeskočil živý plot na tribunu…
„Jo... On k nám přišel a my jsme o něm nic nevěděli. Avizovali jsme, že bude nějakej bláznivej. Ale vůbec jsme nevěděli, jak se bude chovat na dostizích. A že se ocitl na tribuně? Tohle všechno avizovaly ty zprávy z Německa. Prostě nerespektoval žádná pravidla.“

Takový pankáč, co?
„Nikdo mu to nevyčítal, možná měl opravdu těžký život. A navíc, já jsem ho nikdy nejezdila s bičem. Vždycky jsem ho jenom hladila a povídala mu. Dokonce si na něm i zpívám.“

Fakt?
(úsměv) „Když je odpracováno, tak mu zahodím otěže a zpívám mu nějaké písničky. A on poslouchá, stříhá ušima. Když se přestane zpívat, tak se zastaví a říká si, co se děje.“

Která písnička se mu líbí nejvíc?
„Každému takovému bláznivému koni jsem hodně zpívala Holubí dům. Mně to tak v tom sedle dobře ladilo. Úplně perfektně zná i písničky Karla Gotta. To je naše, když spolu někde jsme v terénu.“

Theophilos se postupně zklidnil i v dostizích, vy na to máte své finty, že?
(úsměv) „Když jsem k němu přišla, vždycky jsem tahala do stáje něco z kapsy a on zareagoval. Tak jsem to zkusila i v paddocku, že jsem zašustila kapesníky a on zapomněl na všechno a myslel si, že v ten moment dostane nějaký pamlsek. A už se celou dobu soustředil jen na to, co vytáhnu. Mezitím jezdec nasedl a vypadl do dostihu. To je ta jeho úplatnost, je rád, že něco dostane, že ho někdo pochválí. On to v životě neznal, je šťastný a vrací nám to. Za veškerou lásku, že ho někdo pohladí, že s ním někdo promluví.“

A že té lásky má. V dostihovém klubu, v jehož barvách běhá, je přes sto lidí, kteří za ním často jezdí…
„A já si strašně vážím všech lidí v syndikátu, kteří přes to všechno, jaké začátky s ním byly, to s tím koněm nevzdali. Možná si to někteří představovali jinak, že kůň bude vyhrávat každý dostih, na který bude přihlášený. Ale koně jsou jako my lidi. Všichni máme své dny. Jsou to zvířata, nejsou to stroje, nejsou to mašiny.“

To je přece někdy zábavnější, než když se jenom pořád vyhrává, ne?
„Myslím, že pro lidi ze syndikátu je jeho příběh zajímavý. Začínali jsme od nuly, nevěděli jsme, do čeho jdeme. Tam zazlobil, tam skončil na tribunách. Je velice jednoduché pořídit si dobrého koně a okamžitě s ním vyhrávat. Pak je hrozně rychlý pád na držku na zem. V životě je to to samé. Je lepší si cestičku pomaličku a jistě vyšlapat až na vrchol. Z toho má člověk neskutečnou radost. Nebylo to jednoduché, ale myslím si, že už je to dneska úplně jiný kůň. Mám ho tak v srdci, že si myslím, že kdybych ho tři dny neviděla, že bych bez něj ani nedokázala žít. Myslím na něho, kudy chodím.“

A zdá se, že i Theophilos si na pozornost už zvykl. Když za ním přijede klubová návštěva, tak už mrká, co mu zase přivezla…
„Přesně! Obrovské davy lidí, šrumec, hlasité zvuky, to pro něj byly stresující faktory. Ale postupně, jak k nám začaly jezdit výlety… Říkám, že jsem si ho trošku uplatila… Když lidi s něčím zašustí, hned se hrne do všech igelitek. Ví, že je ten život taky o něčem dobrém, nejenom že za všechno musel dostat. Asi už dospěl k tomu, že i koňský život je krásný.“