Knapková má prestižní cenu: Jsem překvapená, většinou vyhrává Špotáková
Veslařku Mirku Knapkovou vybral výkonný výbor Českého olympijského výboru v konkurenci čtyř zlatých olympijských medailistů z Londýna a udělil jí prestižní Cenu Stanislava Gutha-Jarkovského, která se už od roku 1934 uděluje za nejvýznamnější sportovní výkon roku. Byl tak oceněn její statečný boj na olympiádě v Londýně, kde vyhrála finále skifu o několik délek navzdory bolestivému zranění žeber.
Co pro vás tahle cena znamená?
„Je to velká čest, největší ocenění v mém životě. Zařadila jsem se do společnosti Kvitové, Neumannové, Šebrleho, Doktora a ostatních. Je to pro mě velká pocta.“
Nejste trochu překvapená, že jste předčila například oštěpařku Barboru Špotákovou, která získala olympijské zlato podruhé?
„Jsem trochu překvapená, protože Bára Špotáková většinou vyhrává všechno. Měla druhé zlato, ale možná sehrálo roli to, že jsem byla zraněná, že jsem i přesto dokázala vyhrát a s velkým náskokem, že jsem bojovala. Pro mě ten závod byl nejlepší, co jsem v životě jela. I nejtěžší, takže jsem asi víc dokázat nemohla.“
Těžkou mramorovou trofej jste ale pro jistotu nezvedla…
„Asi bych ji zvedla, ale nechtěla jsem zdržovat. Překvapilo mě, jak je těžká, varovali mě. Já jsem zvyklá zvedat tuny v posilovně, stoleček se ale kýval, tak jsem to tam nechtěla pobourat… (smích)“
Sponzoři se vám navzdory životnímu úspěchu zatím nehrnuli, už se to zlepšilo?
„Je to pořád stejné. Už jsem se tím nechtěla zabývat. Říkala jsem si, že spíš sportuju, abych podávala výkony. Nemá cenu se rozptylovat takovými věcmi. Je důležitější, abych trénovala. Soustředila jsem se spíš na trénink.“
Mrzí vás, že se zatím nepodařilo úspěch z Londýna zhodnotit?
„Já si myslím, že primárně to asi žádný sportovec nedělá kvůli penězům. Na druhou stranu, bylo by hezké, kdyby přišlo ocenění za tu dřinu. V tom našem, malém sportu je to tak, že když skončíme s veslováním a nejsme zabezpečení, bohužel musíme začít od nuly a hledat si novou práci.“
Jak často na olympiádu vzpomínáte?
„Člověk to má pořád nějak v hlavě. Pořád se o tom mluví. Ještě mi nechali na Slavii vyrobit plakát v nadživotní velikosti na dveřích loděnice. Pokaždé, když si jdu pro loď na trénink, tak se vidím se svou medailí. Mám to dennodenně na očích.“
Jak se vám po olympijském humbuku vracelo do tréninku?
„Bylo to těžké, když má člověk nějakou pauzu, potom se dostat do rytmu je těžší v tom, že najednou cítí, že není ve formě, že se mu všechno dělá hůř. Byly i povinnosti, člověk je rozlítaný, nemá na to klid. Návrat do tréninku byl horší.“
Jak zvládáte jarní zimu?
„My jsme teď měli závody na dlouhých tratích, což byl asi první závod, který jsem jela v takovéhle zimě. Já jsem většinou pod plus stupňů nešla, ale teď jiné východisko nebylo. Vrátili jsme se z Itálie, já jsem si dala kuklu, čepici. Trenér se mi smál, že takhle lyžařky jezdí v minus sedmnácti, a že jsou jenom dva stupně. Pro mě je tohle jako minus sedmnáct pro lyžařky. Takhle nabalená jsem nebyla ani na Jizerské padesátce…“
