Zlatá skifařka Knapková: Přišlo mi neskutečný, že slyším hymnu
Už ztrácela víru, že někdy sáhne na zlato. Od nedělního odpoledne skifařce Mirce Knapkové ale nejcennější medaile z mistrovství světa opravdu patří. V euforii po vítězném závodě na slovinském jezeře Bled ho čtyřiadvacet hodin nesundala z krku a doma si ho hodlá vystavit do knihovny. Za rok ale bez milosti poputuje do šuplíku, Knapková bude na olympiádě v Londýně usilovat ještě o větší vítězství.
Jak si užíváte oslav?
„Dostala jsem spoustu zpráv od kamarádů, od přátel. Bylo to milé. Díky těmhle zprávám jsem získala ztracené kontakty. Mám nový telefon, takže jsem spoustu čísel poztrácela. Všechny zprávy byly příjemné.“
Promítáte si v hlavě všechny ty dlouhé roky, kdy vám zlato unikalo?
„Když hrála hymna, přemítala jsem nad tím nad tím, že jsem o tom hrozně dlouhou dobu snila. Přišlo mi neskutečný, že hymnu slyším. Spoustu sportovců tomu obětuje spoustu let a dřiny a nemusí se to za celou kariéru podařit. Je neuvěřitelný, že se to podařilo.“
Když jste s veslováním začínala, snila jste o takové chvíli?
„Takhle ne. Člověk měl spíš sen jet na olympiádu, vyhrát mistrovství světa. Ale nepředstavovala jsem si, jak by to probíhalo. Byla to spíš meta, které jsem chtěla dosáhnout.“
Budete si ten zlatý den pamatovat?
„Já myslím, že jo. Byl to hezkej zájezd... (smích)“
Nebylo čekání na zlato úmorné? Jaké to je, když člověk končí druhý, třetí, čtvrtý, pátý...
„Když skončí druhej, tak je to ještě dobrý... (smích) Měla jsem sen, že bych chtěla vyhrát, porazit Bělorusku Karsten. Ale po tolika závodech, kdy jsem byla druhá, čtvrtá, pátá. Říkala jsem si: Asi mi to není souzený. Nakonec se to podařilo. Nejhorší je, když tomu člověk obětuje strašně moc a pak se mu to nepodaří. Člověk musí být hodně silný, aby našel motivaci.“
To se vám stalo na olympiádě v Pekingu, že?
„Poslední dva roky před olympiádou jsem tomu hodně obětovala. Fakt jsem byla skoro pořád na soustředění. Jela jsem pět, šest hodin denně. Znala jsem jenom trénink, spánek. Když se to nepodařilo, člověk z toho byl zklamaný.“
„Hodně jsem se z toho poučila. Snažím se ty věci nepřipouštět a nenechat na sebe vytvořit tlak. Je to o zkušenosti závodníka. Musí zažít neúspěch, aby se z toho poučil.
Jaké bylo vyhrát před zraky tatínka Miroslava, olympionika z Montrealu a Moskvy?
„Bylo to strašně hezký. Můj táta se byl takhle podívat na mistrovství světa poprvé a hned jsem vyhrála. Říkal, že jsem šikovná. Každého potěší, když vidí, že jsou na něj rodiče pyšní. Když se byl brácha poprvé podívat na Světovém poháru, tak jsem taky vyhrála. Takže musím pokaždé někoho vozit, příště jede mamka. (smích)“
Pomáhal vám na Bledu nějaký talisman?
„Trenér Tomáš Kacovský dostal od kamaráda zalitý čtyřlístek a dal mi ho do lodi. Věděla jsem, že tam je.“
Váš trenér se obrátil na psychologa, jak se změnil směrem k vám?
„Na Tomášovi jsem cítila, že je vyrovnanější a klidnější. Cítila jsem z něho větší oporu. Byl víc v pohodě.“
Kam počítáte s medailí?
„Asi do knihovny. Máme prosklenou knihovnu na vzpomínky z cest.“
Máte tam ještě místo na olympijskou medaili?
„Já tam medaile vždycky nechávám maximálně rok. Za rok jí strčím do krabice.“
Změní se vám jako mistryni světa život?
„Myslím, že všechno bude při starým. Ondra Synek i spousta lidí ze svazu říká, že ne. Že to bude trošičku jiný, protože to bude před olympiádou. A jen já a Kulhavý jsme mistři světa.“
„Já doufám, že si dokážu od toho udržet odstup. Ondra mi radil, abych si to nenechala přerůst přes hlavu, abych si ručila hranici.“
Stává se vám, že vás lidé poznávají na ulicích?
„Nestává. Akorát, když jedu někam s Ondrou, tak po něm chtějí podpis.“
Tak se taky podepíšete?
„Já ne... (smích)“
Nemyslíte, že se to změní?
„Zatím si to nedovedu přestavit.“
Cé vás teď čeká?
„Jedu ještě na mistrovství Evropy, sezona pro mě neskončila. Pak bych možná mohla jet do lázní, abych se pořádně zregenerovala před další sezonou, která bude hodně těžká.“
