Premium
11. května 2021 • 18:15

Štokr: Proskočil bych tribunou, mladým jsem musel lézt na nervy

Autor: Miroslav Mazal
Vstoupit do diskuse
0
TOP VIDEA
Divná ruka v Karviné, zvláštní penalty v Boleslavi. Na Letné mohla být desítka
Reprezentace na Strahově v kompletní sestavě. První trénink pod Haškem
VŠECHNA VIDEA ZDE

K volejbalu přišel doma v Telči prý celkem náhodou. Jan Štokr se ale ze skromných podmínek vypracoval v jednoho z nejlepších univerzálů Evropy. Nejužitečnější hráč finále slavné italské soutěže, vítěz Ligy mistrů, trojnásobný šampion mistrovství světa klubů. To jsou ocenění, na která je právem pyšný. Když se však rozhodl po dvaceti letech ukončit vrcholovou kariéru, chtěl ze scény odejít nenápadně.



Jan Štokr si v Česku vydobyl označení volejbalová legenda, dál ovšem zůstává skromným chlapíkem. „Já ani nevím, jak jsem k těm úspěchům přišel. Říkal jsem si, že odchod provedu v tichosti, ale nepovedlo se mi to,“ usmívá se 206 centimetrů vysoký ranař, kterému se přezdívá Drobek.

Poslední profesionální sezonu zakončil s Libercem ziskem extraligového bronzu, další výzvou už bude mimosportovní kariéra. „Teď se ale snažím dělat doma pořádek. Doháním tady resty, které se nakumulovaly.“

Přemýšlíte během úklidu nad kariérou?
„Říkal jsem si, že bych chtěl v tichosti odejít. Ukončil jsem to sám se sebou a nevracel se k tomu. Nemaje sociální sítě jsem si ale přes manželku přečetl, co mi lidi vzkazovali, a bylo to hezké. Donutili mě přemýšlet nad tím, co jsem to vlastně vůbec udělal.“

K čemu jste dospěl?
„K tomu, kolik lidí za mnou stálo, přálo mi kariéru, nebo se jim líbilo, jak jsem hrál. To jsem byl až hodně mile překvapený. Blesklo mi hlavou, jestli jsem ještě neměl zůstat. Ale za tím koncem si stojím.“

Jednu z gratulací přidal i předseda Senátu Miloš Vystrčil, který upozornil, v jak skromných podmínkách jste v Telči začínal.
„Pan Vystrčil je teda moc hodný. (směje se) Znám se s ním dlouho. Stejně jako hodně lidí v Telči ví, jak jsem to měl a jak jsem ke sportu přistupoval.“

Jaké jste měl tehdy sny?
„K volejbalu jsem přišel jako slepý k houslím. Když jsem v Telči začal hrát, tak jsem ten sport vlastně ani nechtěl dělat. Potom jsem stoupal do Prahy, na Odolku (Odolena Voda). Hnací motor byl, že mi rodiče říkali, abych všechno dělal naplno tak, abych se za to nemusel stydět. Furt jsem jel naplno a ono to přicházelo. Já ani nevím, jak jsem k tomu všemu přišel. Sny, když jsem byl malý? Jako táta jsem chtěl jezdit s kamionem, s kombajnem a takové věci. (smích) Ani jsem si nemyslel, že budu bydlet někde jinde než v Telči.“

Vzpomenete si, jaké to bylo, když jste přišel na první volejbalový trénink?
„Úplně přesně! Pinkal jsem si tam o zeď a jestli jsem se dvakrát trefil... Další dvě minuty jsem hledal míč. Když už to bylo trochu lepší, něco jsem se naučil a zjistil jsem, že vyskočím a mám ránu, tak u nás v Telči bylo strašný machrovství dostat to přes plot. Stejný machrovství jako na Odolce dostat balon při rozcvičce na balkón. Já jsem byl rád, že i teď jsem to v osmatřiceti dostal na balkón nebo dokonce nad něj. To byly takové mety, které si člověk musí dokázat.“ (usmívá se)

V Telči jste hrávali venku?
„Jasně, do haly jsme se dostali až v zimě a najednou jsme koukali, že jsme hráli nějakou krajskou soutěž. Bylo super, že v Telči jsme měli partu kluků, se kterou jsme chodili i do jedné třídy. Rodiče nás podporovali, vozili nás na zápasy, chodili nám fandit.“

Navíc jste se bavil i jinými sporty.
„Já jsem ještě chytal ve fotbale, takže jsem do toho plácal a bylo mi jedno, že dělám dva sporty dohromady. Bavilo mě to a neměl jsem problém to točit. Když jsem si pak musel vybrat, zvolil jsem volejbal, protože se už o mě začaly zajímat mládežnické reprezentace.“

A kluk z Telče tedy začal vyrážet do světa?
„Ujali se mě kluci z Hradce. Já jsem tam byl z Telče sám a ostatní jezdili po skupinkách z Liberce, z Prahy. Hradečáci mě vzali pod sebe, což je super. Protože teď bydlím u Hradce, tak jsme se k sobě zase vrátili.“

Ve správné době na správném místě

Velkým zlomem kariéry byl titul s Odolenou Vodou?
„Rozhodně! Musím poděkovat, Jindrovi Lickovi a Jindrovi Neumannovi, kteří si mě vytáhli z Telče a dávali mi takovou šanci. Ještě před titulem v roce 2004 jsem se dostal na ME 2003 v Německu, což byl jeden z největších odrazových můstků.“

Zadařilo se vám na velké scéně?
„Nastoupil jsem ve dvaceti letech do zápasu proti Itálii a strašně se mi povedl. Skončil zápas a najednou se kolem mě začali motat manažeři, jestli náhodou nechci do Itálie. (usmívá se) To byl jeden z velkých okamžiků, kdy jsem byl ve správnou dobu na správném místě. Dostal jsem šanci ve správnou dobu, což je v kariéře strašně důležité.“

Najednou jste se chystal na první zahraniční angažmá do Modeny. Jak jste zvládal takové změny?
„To bylo úplně příšerné! Já jsem byl vůbec někde poprvé. Cizí jazyk jsem se učil tři měsíce před odchodem, ale pak na to člověk stejně kouká. Ještě když přijde do družstva, kde bylo šest sedm medailistů z právě skončených LOH v Aténách. Najednou kolem sebe máte kluky, kteří byli i olympijští vítězové, mistři světa, prostě mistři svého oboru. To bylo pro mě úplně neskutečné. Ale hráč se chce těmto klukům vyrovnat a chce být jako oni. To je obrovský hnací motor. Nesmí

Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+

Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!

Koupit
Vstoupit do diskuse
0
Články odjinud


Články odjinud