Volejbalový supertalent Černý: míří v šestnácti letech do první ligy
Volejbalu dává maximum. Tvrdí, že jde o jeho vášeň. Možná právě proto je už v šestnácti letech členem ligového béčka pražských Lvů. „Pokud dostanu šanci, nebudu se bát,“ říká sebevědomě Jan Černý. „Určitě jde o těžkou soutěž, a jestli v ní budu hrát, půjde pro mě o velkou zkušenost, která mě zase posune,“ doplňuje 209 centimetrů vysoký blokař, jenž připravil pro projekt Díky za VZPruhu zajímavé video.
Začínal v deseti letech v Dobřichovicích. Pod vysokou síť ho přivedli rodiče, nadšení rekreační hráči. „Nejdříve jsem dělal fotbal, pak mě přestal bavit,“ popisuje Černý. Věděl, že je zrozený pro týmový sport, ovšem ten nejpopulárnější to není. „Na volejbale je přátelštější atmosféra. Lidé na něm nejsou tak nepřející,“ míní. Po necelém roce se přesunul do ČZU, předchůdce Lvů. K tomu změnil i základní školu, kvůli většímu počtu tréninků přestoupil do Brdičkovy ulice. Ta láska musela být vážně silná, vždyť bydlí v Klínci, každé ráno a večer dojížděl hodinu autobusem. „Dalo se to přežít,“ usměje se.
Zhruba v osmé třídě, kdy hrál volejbal ve škole, po ní i o víkendech, věděl, že je na správné cestě. Hodně jej povzbudily první reprezentační pozvánky. „Na kempech bylo okolo sta dětí. Účast na nich jsem považoval za veliký úspěch. Tréninky mě bavily, všechno bylo super,“ vypravuje.
Další zkušenosti s národním týmem už nebyly jen kladné. Dá se ovšem říci, že jej zocelily. V lednu absolvovala sedmnáctka v Zadaru kvalifikaci na mistrovství Evropy. „Bohužel neúspěšnou. Skončili jsme třetí, přímo postupovali jen první Slovinci,“ sděluje Černý. Češi se však na šampionát do Albánie přece jen podívali. „Postoupili jsme z dodatečné kvalifikace v Kutné Hoře.“
Euforie vydržela Janovi pouze do příletu do Tirany. „Otestovali nás a já jim vyšel pozitivní na covid-19,” líčí šokující zprávu, která ho na deset dní uzavřela do hotelového pokoje. „Naprosto nic mi nebylo, cítil jsem se zdravý, jen otrávený,“ vysvětluje Černý. Jídlo nacházel za dveřmi, většinu času sledoval televizi nebo YouTube. Dost se nudil, často spal. „Albánci mistrovství nikde nevysílali. Nevěděl jsem, jak kluci hráli. Volal jsem jim telefonem, abych se dozvěděl výsledek.“
Šampionát neskončil pro českou družinu ideálně – štvalo ho, že nemohl pomoci deváté místo alespoň trochu vylepšit. Volejbal mu zkrátka chyběl. „Moc jsem se těšil na soustředění,“ zdůrazňuje. Navíc věděl, že se bude připravovat s béčkem a juniory Lvů. To mu dodalo další motivaci. „Starší kluci mě berou v pohodě, vůbec ne jako mladšího. Trénuji s nimi už dlouho, jsme na sebe zvyklí,“ povídá Černý. Samozřejmě se nevyhne určitým povinnostem. „Mladší natahují sítě, nosí klíče a takové věci, ale to mi nevadí.“
Jan Černý je zase ve svém živlu, volejbal hraje od rána do noci. Vedle tréninků v klubu, které probíhají pětkrát týdně, se k milovanému sportu dostane i ve škole. „Máme tři ranní tréninky, dvakrát týdně volejbal a jednou plavání,“ prozrazuje student druhého ročníku Gymnázia Přípotoční. „Samozřejmě jsem občas unavený, ale není to tak hrozné, abych se ulil.“
Ještě dva roky může hrát za kadety, v klubu pro něj proto plánují velké vytížení. S tím souvisí i počet cílů, které si před sezonou klade. „Rád bych pomohl k co nejlepším umístěním v extralize kadetů i juniorů, nakoukl do první ligy mužů a neztratil se v ní,“ vypočítává Černý. A máme tu i národní tým. „S ním bych chtěl postoupit na mistrovství Evropy a na něm urvat co nejlepší výsledek,“ dodává veliký talent nejen českého volejbalu.
