Hadrava o životě bez sítí i volejbale: Italové jsou mafie. Uvažuje o písku

Má za sebou sezonu, kdy po tučných čtyřech letech v Polsku zamířil do jednoho z nejlepších klubů světa, italského Lube Volley Civitanova, kde ovšem hrál minimálně. Jak ho slyším, hned mi to připomnělo nekonečné diskuse s jeho otcem Milanem, který byl mým spoluhráčem v nároďáku i v rakouském klubu Tirol Innsbruck. I proto si s Honzou tykáme. Hraje na postu diagonálního hráče, a pokud v textu zazní pojmy z volejbalového žargonu jako účko či univerzál, vězte, že se jedná o jeden a tentýž post. Pod přezdívkou Hadrák zná volejbalový svět Honzova tátu i jeho.

Jaký význam má, že před klíčovým zápasem s Itálií o postup do osmifinále tě trenér nenechá hrát? Co to je za tah?
„Já jsem se to dozvěděl pár hodin před zápasem, kdy si mě Paťas (trenér Jiří Novák) pozval na pokoj a zeptal se mě, že četl rozhovor, v němž se dozvěděl, že trenér Italů byl mým trenérem v Civitanově, v Itálii, a nedával mi tolik prostoru. Navíc dva Italové z nároďáku tam byli mými spoluhráči. Řekl jsem mu, že bych rád hrál, ale že pokud to vidí jinak, je to jeho volba a rozhodnutí je na něm. Více jsem byl zklamaný, když se mi stala podobná situace před dvěma lety na mistrovství Evropy proti Polákům. Prostě je to jeho rozhodnutí, chtěl si vyzkoušet Fingera, a ten hrál dobře. Trenér, který udělá dobrý tah, se nemusí obhajovat. Třeba to nakonec pomohlo i k tomu, že jsme pak porazili Francouze.“

Nejsi první ani poslední, kdo přišel do mančaftu a měl sezonu, kdy si nezahrál, nebo hrál minimálně.
„Já vím. Rozhodnutí padlo loni po covidu. Ptali jsme se všichni, co bude a jak bude dál, a vtom přišla tato nabídka z Itálie.“

Jak byla ta nabídka formulovaná? Ty jsi věděl, že budeš dvojka na svém postu?
„Bylo mi řečeno, že chtějí první půlku základní části točit sestavu. Ne celou základní část, ale první půlku tak, aby se šlo z prvního, nejhůře z druhého místa, a zároveň, aby se postoupilo ze skupiny v Champions League. Takto mi to bylo řečeno. Ve finále to tak nebylo. V základu jsem začal jenom dva zápasy, skoro do každého utkání jsem zasáhl - na blok, na servis, dvojstřídání, někdy jsem střídal, když se nedařilo prvnímu univerzálovi. Byla to trošku, nechci říct podpásovka, ale říká se přísloví Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají. A to byl přesně tenhle případ. Ale nabídka z Lube… Slušné podmínky, byla možnost se ukázat v Itálii, zahrát si v klubu s top hráči. Říkal jsem si, že nebudu hrát všechno, ale ze začátku budu dostávat šanci. Možná jsem si to podělal sám, protože jsem střídal v superpoháru v září, přesně před rokem touto dobou, a ten zápas jsme prohráli. Nezahrál jsem výborně, ale ani špatně, průměrný výkon.“

Co kdybys v té situaci šel za trenérem a řekl: Já chci hrát?
„To jsem udělal. Zeptal jsem se ho, proč nehraju, nebo proč mě málo staví. Samozřejmě mi řekl, že mám být trpělivý, že svoji šanci dostanu. Prostě jsem poslouchal vomáčku. A pak ho vyměnili. To byl De Giorgi, který trénuje tady na mistrovství Evropy Itálii. Přesně si to pamatuju. Když to převedu na tento šampionát, hráli jsme s Itálií, která i kdyby prohrála 0:3, tak jim to bylo jedno, protože byli definitivně první ve skupině, mohli si postavit kohokoliv. Spoluhráči z nároďáku se mě ptali, jak to asi udělají. Já jsem předpověděl, že De Giorgi vymění maximálně jednoho hráče, jinak začne se základní šestkou. A to se stalo. Úplně to stejné, co jsem v sezoně zažíval já, tady mají ti Italové, co by si mohli zahrát šampionát a nezahráli si.“

Teď jdeš zpátky do Polska do mistrovského týmu Jastrzebski Wegiel a tam bude situace jaká? Není tam také před tebou někdo?
„Je tam se mnou Boyer, také světové účko z Francie. Ale teď už vím, že toto může nastat, také mám podepsáno jenom na rok. Oni chtěli na dva, ale já jsem řekl, že za této situace rozhodně ne. Chtěl jsem se vrátit do Polska a toto byla jedna z možností, kam jít. Jinak už toho moc v Polsku nebylo. Nechtěl jsem zůstávat v Itálii, měl jsem jednu nabídku, a do Francie jsem také nechtěl. A pak čekat na Koreu se mi také nechtělo. Je pak těžší, že člověk nemá odehráno tolik zápasů, nemá co dát skautům. Takže jsem byl rád, ve finále to byla nejlepší nabídka, jakou jsem zatím dostal, s nejlepšími podmínkami. Je to blízko do Čech, všechno hrálo pro. A chtěli mě a tlačili, volali mi každé dva dny, jak to se mnou vypadá, nabídka se postupně zvyšovala. Takže mě opravdu chtěli. Bude to pro mě těžké, protože tam je francouzská enkláva, tři olympijští vítězové z Francie, nicméně uvidíme. Sezona bude pro všechny dlouhá a snad tu šanci dostanu.“

Trenérem je kdo?
„Gardini, co mě měl v Polsku předtím. Zná mě a chtěl mě tam.“

Jak získáváš důvěru trenéra?
„Nevím. Nechci říkat výkonem, ale každý trénink jedu na sto procent, dávám tomu všechno. Nemyslím si, že jsem konfliktní člověk nebo že bych dělal rozbroje v týmu. Dlouhodobě trénuji na maximum. Neříkám, že pořád hraju výborně nebo dobře, ale nemám v povaze to, že bych něco odchodil nebo zabalil. Myslím si, že to mám možná po tátovi, to budeš vědět líp…“ (smích)

Jsi ještě lepší než táta.
(smích) „Moje přednost je, že tomu dávám maximum, všechno, co jde. Vzpomínám si třeba, jak jsem byl v žácích a nedostal se do kadetského nároďáku. Byl jsem třetí univerzál ve svém ročníku a rok nebo dva nato mě pozvali před šampionátem, aniž bych s nimi odehrál ligu. Tehdejší trenér cítil, že jsem na sobě makal a vypracoval jsem se pílí tam, kde jsem teď. Vzpomínám si na sraz v Jablonci nad Nisou, byl jsi tam i ty, natáčeli jste si nás. Každého jsi tam opravoval a já si pamatuju, že jsi mi tam vytýkal zášvih při rozběhu na smeč, tak na tom jsem třeba zapracoval.“

Jasně. Vím, že každý detail hraje roli, tak mi je líto, že jsou někteří hráči zbytečně limitovaní technickými nedostatky. Dobře, pojďme dál. Co je pro tebe profesionál?
„Pro mě je to člověk, který je schopen odevzdat svému řemeslu nebo práci maximum a v daný moment, když je na pracovišti, třeba volejbalista, tak je plně koncentrovaný na trénink a režim sportovce. Prostě dělá maximum pro to, aby byl výborný ve svém oboru. Když to převedu na volejbal, tak profesionál, třeba já, bude tím sportem žít. Nehledí vlevo, vpravo a není to jenom o tom výkonu, ale i o regeneraci a o všem okolo, o životě, životním stylu.“

Jan Hadrava

• 
• 
• 
• 
• 29 zobrazit galerii

Volejbal na úkor ostatních věcí?
„Částečně ano. V ten daný moment, kdy je na place plus ty věci okolo: regenerace, životní styl, stravování, to k profesionalismu patří. Ale na druhou stranu jsou věci, které jsou i důležitější: rodina, zdraví. Přesto tomu člověk obětuje hodně, myslím si, že i na úkor ostatních věcí. Je schopen odsunout na druhou kolej jiné aktivity, někdy bohužel i rodinu, třeba když hraje v Koreji.“

Jakou roli dnes hrají v životě profesionálního hráče agenti?
„V dnešní době velkou, protože volejbal, jako každý sport, je byznys. Je to i lobbingu, o umění hráče, ale i o lobbingu manažera. Nemluvím o Čechách, ale o zahraničí. Týmy jsou schopné na agenta dát kolikrát více, než když vidí hráče naživo. Tak třeba já, který jsem neodehrál bůhvíjakou sezonu, jsem měl možnost dostat se do týmu, který vyhrál polskou ligu a dali mi i daleko lepší podmínky, než jsem měl doteď. Na druhou stranu… Můj názor je, a třeba mě bude pár lidí nesnášet, že agent po Čechách je zbytečná věc.“

Proč?
„Možná u mladých hráčů se hodí. Ale většina kluků, kteří jsou v nároďáku, se v tom pohybuje a ví, kdo má jakou cenu. Pokud jim manažer není schopen zařídit, aby je přeplatili, tak si myslím, že jsou schopni si podmínky zařídit sami.“

Myslíš v rámci Čech? Když jde do zahraničí, tak je to jiná?
„Když jde ven, tak je to samozřejmě jiná.“

Možná je to tím, že tady v Česku není klasický trh.
„Je to trošku monopol. Ale ono se to změní, si myslím.“

Jak to?
„Vzniká tu jiná větev, která rozjíždí svoji manažerskou práci.“

Ale to se chce v oboru také nějaký čas pohybovat a něco o tom vědět, vybudovat si mezinárodní kontakty, ne?
„Oni jdou jinou cestou, nevím, jestli správnou. Ale konkurence vždycky pomáhá, jak mezi hráči, tak mezi manažery a agenty.“

Kdo další ovlivňuje tvoji kariéru?
„Logicky to jsou moji spoluhráči. Hlavně nahrávač. Já jsem měl v Polsku čtyři roky, co jsem tam dřív působil, nahrávače, který mi věřil. Proto jsem byl na čelních pozicích v dlouhodobých statistikách. Kariéru samozřejmě ovlivňuje moje rodina, částečně táta…“

Pořád do toho kecá?
(smích) „Trošku mi radí. Voláme si často. Nejvíc mi radí děda.“

Nepřijde ti Česko jako rybník se stojatou vodou?
„Občas ano, myslím si, že ty teorie nebo návyky jsou pořád dvacet, třicet let staré. Volejbal se posunul, teď se to s novou generací trenérů, s Jirkou Novákem, Michalem Nekolou, trošku mění. Ale v období, když jsem ještě hrával v Čechách, trenérů, kteří měli náhled mezinárodního nebo moderního volejbalu, tady moc nebylo. Možná jsem to vnímal jinak než teď, ale s odstupem času mi přišlo, že to byla taková stará škola. Teď se to hraje úplně jinak než před deseti nebo dvaceti lety a mohl bych pokračovat dál. Myslím si, že je fajn, že tu máme novou generaci trenérů i hráčů. V Čechách nejsou zahraniční trenéři - v lize, o nároďáku ani nemluvě. Falasca to tady hodně oživil, byl to výborný hráč, který měl svoji teorii, kterou pak i razil v italské A1, trenér s velkými zkušenostmi, pracoval v polském Belchatowě. Zkrátka si myslím, že je škoda, že je tu málo zahraničních trenérů, a že i těm klukům by to pomohlo ven. Přeci jen, když se zeptáte zahraničních trenérů na recenze hráče, tak třeba Italové mezi sebou, to je ,mafie‘. Prostě když se někdo zeptá De Giorgiho, má to jinou váhu, než když se zeptá někoho, kdo je v zahraničí neznámý.“

Beach? Vizi mám pořád

Má hráč na postu zabijáka strach?
„Každý má strach. Kdo tvrdí, že nemá, lže si do kapsy. Zdravý strach je i pohon člověka. Přeci člověk bojuje jinak, když jde o život, než když si bude bojovat jenom tak pro srandu. Strach, adrenalin i respekt jsou ve sportu důležité. Zdravý strach znamená i to, že hráč je ,v zápase‘ a že mu o to jde. Je i více koncentrovaný, přicházejí s tím jiné stavy, emoce. Člověk zahraje balon tak, jak by ho třeba jinak nezahrál – vysoko, tvrdě, snaží se vyhnout bloku, ale neudělat chybu. Nesmí to ale být strach typu: Panebože, co když udělám chybu? Ten k tomu nepatří, to je špatně.“

Pochybuješ někdy o sobě?
„Občas se přistihnu, že ano. Měl jsem období v sezoně, kdy jsem nehrál, pro mě to bylo hodně psychicky náročné. Říkal jsem si, co vlastně budu dělat? Vůbec nehraju, jenom trénuju. Na tréninku jsem si odvedl svoje, ale když jsem pak šel na hřiště a nevěřil si třeba tak, jako když jsem byl v Polsku… Tam mě jedna chyba nerozhodila, ale v Lube byla jedna chyba znát. Byla vlastně za dvě nebo za tři. Byla to pro mě škola, ukázalo mi to, na čem pracovat, třeba jak více pracovat s psychikou. Tento pocit to pak trošku smázlo, když jsme tady vyhráli, vrátilo se to do normálu. Ale byly tam momenty, kdy jsem se necítil úplně dobře. Bylo to opravdu náročné.“

Tomáš Satoranský říkal, že když v NBA nehrál, musel si pouštět bývalé zápasy, aby věřil, že to ještě umí.
„To já ne, takto do detailu si své zápasy neuchovávám, tak jsem neměl možnost se na to dívat. Ale připomněl jsem si střípky, třeba z mistrovství Evropy, kde se mi dařilo. Nebo co člověk najde na sociálních sítích, když mi někdo něco poslal. Hřálo mě u srdce, když jsem se bavil s tátou. Nebo když mi děda psal, i přesto, že jsem tam šel třeba na jeden balon, a dával mi rady. Obrovskou podporu jsem měl v ženě. Kdybych tam byl sám, už bych neměl vlasy… Nebyl jsem v depresích, ale nebylo to fajn a upřímně: ani teď se necítím v top formě. Cítím, že to jde nahoru, ale chvíli to potrvá. Sezona byla dlouhá, od covidu až do jejího konce.“

Od Heleny Havelkové jsem slyšel, že by možná ráda zkusila beach, protože chce na olympiádu a domnívá se, že se šestkovým volejbalem se na ni těžko dostane. Jak je to u tebe? Beach hraješ hojně.
„Já jsem měl vizi stejnou, a mám ji pořád. Rád bych se na olympiádu podíval - jako sportovec nebo třeba jako trenér. Každý, kdo má blízko k vrcholovému sportu, podle mě na olympiádu chce. V šestkách na to naše země zatím - zatím! - nemá. Nebo není v hledáčku se tam dostat. Vezmi třeba letošní Tokio: z Evropy tam byly jen čtyři týmy. A Bulhaři, Srbové, Němci, Belgičani, Slovinci, všechno týmy z top světové patnáctky, se tam prostě nedostanou. Zvládnou to Poláci, Rusáci, Francouzi, Italové. Nikdo další. Je to tvrdá pravda a v beachvolejbalu je šance větší.“

Zraje plán?
„Nechci předbíhat a nechci se k ničemu zavazovat. Chtěl bych to ještě jednou zkusit. Uvidíme, co přinesou následující tři roky, dál to nebudu rozvádět.“

Je země, v níž bys chtěl žít, nebo tým, ve kterém bys chtěl být?
„Těch je více. Chtěl bych se podívat do Asie – Čína, Japonsko, Korea. Kvůli zkušenostem, abych si mohl říct, že jsem měl možnost tam hrát. Částečně by mě lákalo i Rusko, ale tam je to složité. Zaprvé jsou povoleni jen dva cizinci na tým, zadruhé je to vyloženě o fyzických parametrech. Tam jsou všichni univerzálové kromě místních Rusáků lodyhy (výraz pro extrémně vysoké hráče). Není to tak technická liga a nevím, jestli by mi seděla.“

Nejkvalitnější ligy jsou italská, polská a ruská. Je to tak?
„Víceméně ano. Turecko je o čtyřech týmech, ty ostatní jsou také silné, ale podle mě jednoznačně nejlepší liga je v Itálii. Pak následuje polská a ruská. Ale s ruskou nemám zkušenost, tak bych nerad plácal.“

Tvoje druhá kariéra bude asi jaká?
„Nepřemýšlel jsem nad tím. Chtěl bych zůstat u volejbalu. Ten je s mojí rodinou svázaný po tři generace. Čím více jsem venku, tím více vidím nedostatky, které by se měly napravit v Čechách. Co dělají trenéři venku a trenéři doma. Ze svého pohledu nějaké poznatky ze zahraničí mám a řešil bych některé věci jinak. Čím jsem starší, tím je to pro mě evidentnější. Takže je možné, že skončím u trénování. Ale není to tak, že bych vyloženě chtěl být výhradně trenér. Práce manažera by mě asi bavila také.“

Na trenérské dvojce jsi byl úspěšný a nápaditý, to jako hlavní metodik potvrzuji.
„To už je nějaký pátek. Chtěl bych se tomu věnovat v profesionální sféře. Nevím, jestli bych byl schopným trenérem pro mládež. Nerad bych někomu vytvářel špatné návyky. Asi by potom rozhodovaly zkušenosti. Když to člověk dělá déle, asi se vypiluje.“

Kde se vidíš za deset let?
„Doufám, že budu ještě hrát. (smích) Nevím, asi budu na sklonku kariéry. Třeba když budu jako Jarda Jágr, budu ještě hrát. Táta hrál do 43 let.“

Tak kde se vidíš za patnáct let?
„Chtěl bych trénovat profesionální tým. Nevím kde. Tvrdí se, že tlak na trenéra je v Čechách menší než v zahraničí, hlavně ve světových ligách, ale zase je to ohromná prestiž. Hráč je vždycky více vidět než trenér, ale uvidíme. Pohrával jsem si s myšlenkou, že bych dělal hráčského manažera, ale na to člověk musí mít ostré lokty. Bojovat za hráče, o podmínky, pokud nezaplatí atd.“

To musíš jako trenér také…
„Myslím si, že výborný hráč si snáze vybuduje pozici jako trenér než jako manažer.“

Jakou roli hrají v tvém životě sociální sítě?
„Pro mě skoro nulovou. Nejsem na sociálních sítích aktivní. Na facebooku vůbec ne, ten mám třeba kvůli kontaktům ze školy, kvůli třídnímu srazu. Například se Satym jsme byli spolužáci na střední, seděl za mnou dva roky, než šel do Španělska. A Instagram používám minimálně. Když mě třeba někdo označí, hodím to dál. Nejsem člověk, co žije v digitálním světě. Pro mě je důležité hřiště – co je vedle, je fajn, ale trošku pozlátko.“

Hrají v tvém životě roli i jiné sporty?
„Basket. Hrával jsem ho dřív, občas si ho chodím zahrát i teď. Beachvolejbal. Rád se koukám na hokej nebo americký fotbal.“

Už jsi pro mladé hráče vzor. Může mít vzor vzory?
„Samozřejmě, já mám vzorů spoustu. Můj vzor byl a je můj táta. Když hrál Giba (brazilský volejbalista), to byl můj velký vzor. Jako univerzál určitě Stanley (diagonální hráč USA), hlavně, když se jim podařilo vyhrát olympiádu v Pekingu 2008. Tehdy jsem jim hodně fandil a nenechal si ujít žádný zápas. A zapomněl jsem na Karche Kiralyho. Tomu se podařilo, co nikomu jinému. Má čtyři olympijská zlata, dvě z beache, jedno v šestkách jako hráč a jedno jako trenér, letos v Tokiu s Američankami. Kdyby se mu ještě podařilo získat trenérské zlato v beachvolejbalu, tak to má komplet.“

A tvé vzory mimo volejbal?
„Částečně byl pro mě velký vzor Steve Jobs. Mám ho rád, četl jsem jeho životopis a poslouchal audio knihu. A taky Michael Jordan, to byl velký vzor.“

Co generace Hadravů? Děda Josef, otec Milan, ty. Tři generace spojené s volejbalem. Bude sága pokračovat čtvrtým dílem?
„Mám čtyřletého kluka, praváka (Jan Hadrava je levák, což mu ve volejbalu zmenšuje možnost hrát na kterémkoliv postu).“

Volejbal

15. září 2021 • 11:34

Hadrava: Chceme se zapsat do historie. Kritika Francouzů? Jejich volba

Volejbal

16. září 2021 • 12:17

Řeč čísel. Jak si vedli čeští volejbalisté na mistrovství Evropy?