Vyždímat, vyhrát, vyhodit. Hvězdy trápí krutou pravdou: V pubertě končíš
První kroky za oponu dětství, lásky, mejdany. Nebo nekonečný dril, stresy a možná medaile? Někdo na teenagerovské roky vzpomíná s nostalgií, pro někoho je to noční můra. Ruská krasobruslařka Kamila Valijevová, smutná hrdinka z olympijského Pekingu, má blíž k negativnímu pólu. Její příběh ukázal na drsné odstíny života dětí v profisportu, který k nim umí být krásný i krutý. Oba extrémy dělí hodně tenká hranice.
Dobře věděla, že je všechno špatně. Vztekle máchla rukou, přivřela oči a tvář skryla do dlaní. Červené rukavice rychle nasákly slzami.
Patnáctiletá Kamila Valijevová měla 17. února 2022 podruhé v životě vtančit do galerie olympijských šampionů, ovšem krasobruslařský večer v Pekingu se jí nepovedl. Chtěla předvést ty nejlepší a nejobtížnější kousky, jenže opakovaně chybovala, dvakrát upadla na studený led a z průběžného prvního místa klesla na čtvrté.
Žádná medaile, jen bolavý smutek.
Několik let dřiny a odříkání v háji.
Zatímco její vrstevníci doma v Rusku psali školní úkoly, ona za mantinelem poslouchala nakvašenou trenérku.
„Proč jsi to vzdala?“ prskala Eteri Tutberidzeová do respirátoru a mávala rukou. „Proč jsi přestala bojovat? Vysvětli mi to!“
Možná ani sama nečekala, že jí zdrcená dívenka odpoví. Kamila mačkala v rukách plyšovou pandu, jeden ze symbolů olympijského Pekingu, a nepřestávala plakat.
Bylo toho na ni moc.
Před cestou do Číny překonala několik světových rekordů a ještě nikdy neprohrála mezinárodní závod. Poklonila se jí i legenda osmdesátých let Katarina Wittová, jedna z nejlepších krasobruslařek všech dob: „Kamila je talent století.“
Jenže i talent století může selhat.
Zvlášť, když se do toho zamíchal dopingový skandál, kvůli kterému se během olympiády musela hájit před celým světem i před arbitráží. Ta jí sice povolila další závod, ale Valijevová už měla cejch a navíc věděla, že kvůli rozhodnutí Mezinárodního olympijského výboru nebude smět jít na stupně vítězů. Tohle by zamávalo i s daleko staršími a protřelejšími sportovci. A co teprve s patnáctiletou slečnou.
Železná Oksana
Obyčejné dětství s volností, bezstarostností a běžnými radostmi? Kdepak. Máš talent, měl(a) bys ho rozvíjet. Kondicionál z předchozí věty často střídá nekompromisní příkaz: MUSÍŠ ho rozvíjet! Nesmíš urazit boha, když ti takhle velkoryse nadělil. Nebo ještě: co by za to jiní dali…
„Vrcholový sport je v dětském věku nebo pak při přechodu do puberty extrémně zatěžující. Vždycky záleží na konkrétním jedinci: jsou typy, které to zvládají a mají radost ze sportu, pohybu a výsledků, ale taky je spousta těch, kteří to dělají se strachem a žijí v permanentním tlaku,“ říká psycholog a multisportovec Milan Studnička, coby bobista účastník olympiády v Salt Lake City 2002. „Děti, které sportují s láskou a nehroutí se při neúspěchu, většinou těží ze stabilního domácího zázemí a můžou se opřít i o empatické trenéry. A ti druzí jedno, druhé nebo oboje bohužel nemají.“
Zatímco v mnoha sportech se dá zářit i v pozdějším věku, v některých odvětvích platí, že co v dětství nestihnete, později už nedoženete. Nebo jen hodně stěží. Nejde pouze o zmiňované krasobruslení, bavit se můžeme i třeba o gymnastice či skateboardingu. Vzpomínáte na loňskou olympiádu v Tokiu? Zlatou medaili si pověsila na krk i japonská skateboardistka Momidži Nišijová, které v den vítězství bylo 13 let a 330 dnů.
Existují i opačné extrémy, ale ty jsou hodně vzácné.
Pokud nesledujete
