ROZHOVOR - Střílení gólů na chvilku vyměnil za běžky. Nejlepší ligový kanonýr David Lafata vyjel s dalšími jabloneckými spoluhráči do stopy slavné Jizerské padesátky. A všem laufařům vzkazuje: „Jste borci!“
Start Jizerské padesátky opustil český reprezentační útočník David Lafata jako poslední z jabloneckých fotbalistů, ale nakonec z nich dojel do cíle jako první.
Co vás na startu zdrželo?
„Neuměl jsem si pořádně zapnout lyže. (směje se) Na běžkách jsem totiž dobrých osm let nestál a tehdy ještě bylo jiné vázání, takže mi s tím pomáhal Láďa Kavan (technický ředitel Jablonce).“
Ale dojel jste jako první z jabloneckých fotbalistů. Pojedete příště znovu?
„Tak to nevím. Bylo to náročné, ale jsem rád, že jsem Jizerskou padesátku jel a že jsem to vydržel. Jel jsem, abych hlavně dojel. Nešlo o to, že bych to neudýchal, jenže je to jiný pohyb. Posledních deset kilometrů jsem už ani necítil ruce. Pořádně to neumím a navíc byla zničená stopa. Pro mě bylo výhodou, když se jelo do kopce. Neklouzalo mi to a ani jsem nemusel moc zabírat hůlkami. Ale zase z kopce mi to moc nejelo. Taky jsem hodně brzdil, abych se někde nevymlel a nezranil se.“
Kolikrát jste spadl?
„Dvakrát a vždycky na rovině. Lidi, kteří mě předjížděli, jsem asi musel svým stylem pobavit, jestli jde tedy o nějakém stylu mluvit. Kolikrát jsem musel zastav i t, protože se mi překřížily lyže. Jak nebyla stopa a neumím to... Když jsem doběhl do cíle, tak tam dělali rozhovor s někým, kdo jel snad všechny závody, a prý to letos byla nejhorší trať s počasím, co vůbec pamatuje. Takže příště to už může být jen lepší. Ale nevím, jestli se přihlásíme znovu. Už asi ne.“
Původně jste chtěli jet pohromadě, do cíle jste však dorazili odděleně. Proč?
„Snažili jsme se, ale pak se to prostě roztrhalo. V občerstvovacích stanicích stále říkali, abychom tam nestáli a jeli dále, takže jsme se postupně vzdálili a každý si to dojel podle svých sil.“
Vyměnil byste kopačky za lyže?
„To určitě ne. Rval jsem se s tím, jak jen to šlo. Fyzicky bych to zvládl, ale ty ruce! Vždyť já ani nevím, že vůbec nějaké svaly na rukou existují. To, co tam mám, mě po závodě dost bolí. Ale lyže jsme měli dobře namazané.“
Co člověka vyšťaví víc: Jizerská padesátka, nebo fotbalový zápas?
„Mě asi lyže, protože je to jiný pohyb. Když jsem byl v půlce nebo někde na třicátém kilometru, tak jsem se cítil dobře, ale pak už to bylo horší.“
Přišla na vás krize?
„Nejhorší to bylo tak od třicátého pátého kilometru do čtyřicátého. Pak už to zase šlo. Nechci říkat, že jsem to ujel v suchém triku, to ani náhodou, ale možná kdyby byla trať a počasí lepší, tak jsme si to asi všichni víc užili. Když jsem dojel, byl jsem vyfluslý. Je to fakt jiný pohyb.“
Poznávali vás závodníci?
„Asi ne. Já ani na nikoho nekoukal, protože jsem toho sám měl dost. Ale myslím, že mě nikdo nepoznal, lidi mě nepoznávají ani normálně.“
Měl jste v cíli srovnatelnou radost jako ze vstřeleného gólu?
„Vstřelený gól je radost, tady to byla spíše úleva, že už jsem tam. Dlouho jsem na tom opravdu nestál, takže jsem to hlavně chtěl vydržet. Všichni, kteří dojeli do cíle, jsou pro mě borci!“
