Věrnějšího parťáka během lyžařské kariéry Kateřina Neumannová nepotkala. Trenér Stanislav Frühauf jí pomohl vyrůst z trošku buclatějšího talentovaného děvčete ze Šumavy ve hvězdu světového sportu. Na Zadově jejich domy dodnes dělí pár desítek metrů. Zdá se však, že v další životní etapě jsou si o něco dál.
Dopsali jsme to zlatým písmem. Frühauf na téhle emotivní větě z údolí Pragelata, kterou vyřkl před téměř pěti lety po Neumannové životním vítězném závodě na olympiádě, trvá. Už poslední sezonu své svěřenky, ve které získala další titul mistryně světa, sledoval zpovzdálí. A s odstupem se dívá i na její další životní cestu.
Jak se vám líbí, co se kolem Neumannové děje od chvíle, co nastoupila jako prezidentka libereckého mistrovství světa?
„Už jsem měl několik telefonátů, co říkám na Liberec a co na miliony... Já říkám, pánové, sorry! Tohle komentovat skutečně nebudu. Mám na to názor, mrzí mě, co se děje, ale toť vše. Nejsem člověk, který by jméno Kateřiny Neumannové, i když jsem s ní mnohé prožil, používal ke svému podnikání a podlejzání. Nejsem člověk tohoto ražení. Mám v životě jiné priority.“
Jaký teď máte s Neumannovou vztah?
„Ten příběh se uzavřel olympiádou. Další spolupráce pokračovala do Sappora (Neumannové poslední mistrovství světa - pozn. red.) a tím náš krásnej, čistej sportovní život skončil. Ostatní věci, co se týká soukromí a veškerých podnikatelských aktivit, jdou mimo mě. Opravdu nejsem typ, který by její jméno využíval ve své další práci a podnikání jako jiní na Zadově a na Stašsku.“
Jak často se s Neumannovou vídáte?
„Letos jsme se potkali třikrát. V létě tady měla kemp, bavili jsme se o tréninku. Spěchal jsem, byli jsme spolu minutu za půl roku. To je celý. Ona je hodně v Praze. Já mám o víkendech svoje. Trénuju ve Vimperku. Nahoru na Zadov do hospody nechodím, nepotkáme se. Z hlediska spolužití sousedů je to skutečně mizivá záležitost. Žádný srazy nepořádáme, ani třeba přes Duklu jako bývalí sportovci. Je to čistě o náhodném potkání v šumavských hvozdech.“
Kateřina Neumannová se svou dcerou Lucinkou • Foto Barbora Reichová (Sport)
Není to docela velká změna poté, co jste spolu strávili tolik let?
„Beru to jako realitu. Naše spolupráce skončila nějakým vyvrcholením. Já jsem si uzavřel svoji jednu kapitolu, Kateřina taky. Začal jsem u mládeže, nějakou posloupností jsem skončil v Dukle Liberec s Kateřinou. A zase jsem se vrátil zpátky na Zlatou studnu k patnáctiletým dětem. Rád jsem se zase vrátil do těch míst. I přesto, že jsem s Kateřinou skončil, furt si tam oživuju, jaký tréninkový jednotky jsme spolu absolvovali, a dávám díky nim podněty dětem na tréninku.“
Snažíte se na mládež přenést něco z toho, co pomohlo nahoru Neumannové?
„Ano. Odvíjí se to ve stejných terénech, ve stejných skladbách tréninku, ve stejných profi lech. Když mám soustředění, s Kateřinou jsem podvědomě dvakrát denně.“
Jak to myslíte?
„Furt myslím na to, jak ta Katka trénink šla. Nepotřebuju se s ní scházet. Mám to denně v tréninkových pasážích, vidím ji před sebou, tím jsem toho plný. Junior jde pětkrát výběh k Matesovi. A když ho mám na šestistovce od Katky v pěti sekundách, řeknu si: Hodně dobře, děláme to správně. S Kateřinou jsem prožil patnáct let, ale teď mám mladý.“
Takže ta slova o uzavřené knize v olympijském Pragelatu nebyla jen bonmotem?
„Ano, já jsem se přetočil. Mně třeba zavolá Honza Pešina nebo Vít Fousek (čeští servismani - pozn. red.). Okamžitě se vrátíme k nějakýmu závodu, vzpomínáme, co jsme mazali. Ale jinak jsem přetočen do mládeže. Užil jsem si to, krásným happy endem to skončilo a skutečně jsem to uzavřel. Proto nechci mluvit o Kateřině Neumannové. Nechci! Prostě nechci...“
