Komrsková: Hrála jsem Jonesovou

Jana Komrsková je všechno, jen ne typickou gymnastkou. V šestadvaceti letech bude tento rok na závodech patřit k nejstarším a se svými 167 centimetry je jednou z nejvyšších.

Vracíte se ke sportu stejně pravidelně jako Dominik Hašek. Už vám to někdo připomíná?
„Trefa do černého. (smích) Kamarád mi už nijak jinak než Dominátore neřekne.“

Po minulém konci kariéry jste sice nerozjela vlastní byznys jako slavný brankář, ale pracovala jste na vysoké funkci v síti kaváren. Nebavilo vás to?
„Naopak, moc mě to bavilo. Byla to skvělá zkušenost. Ale taky jsem pochopila, že nějakou dobu pod sebou nechci mít podřízené další lidi. Já jsem celý život zvyklá být součást týmu, ne ten, kdo má něco řídit. A manažer, to je někdo, kdo je pořád na příjmu, pořád ve střehu. Zbitá jsem kolikrát po práci byla víc než po tvrdém tréninku.“

Proto jste s prací sekla a zamířila zase do tělocvičny?
„Taky. Myslela jsem, že ve sportu to bylo krásné, ale už to stačilo. Byla jsem hotová, přišla možnost mít práci, tak jsem skončila. To já tak občas dělám, že se rozhoduju rychle. (úsměv) Půl roku to bylo v pohodě. Ale pak jsem se začala dívat na závody, na internet, na videa, od podzimu jsem začala přemýšlet nad tím, že to není tak úplně zabité, že bych to mohla ještě zkusit. I když vnitřní hlas mi říkal, že mi asi hrabe. Chodila jsem do tělocvičny, trenér mi řekl, že jsem pořád devátá na světě a že bych mohla jet na finále Světového poháru, čímž to vzalo rychlý spád.“

Pracovat budete při gymnastické kariéře dál?
„ Domluvila jsem si, že už od listopadu jsem tam byla na poloviční úvazek, před Vánoci jsem do práce šla naposledy. S velkou radostí jsem odložila druhý mobil a zase už mám jen jeden.“ (smích)

To vás gymnastika uživí stejně dobře jako manažerská funkce?
(pokrčí rameny) „Půjdu tak o polovinu níž se svým platem, než jsem měla v práci, ale na přežití mi to stačí. Zaplatím si tím nájem, jídlo a to je asi tak všechno.“

To vás musí cvičení hodně bavit.
„Jasně! Však už minulé dva roky, co jsem cvičila naposledy, mě bavily. Člověk si uvědomuje, že už nemá před sebou tolik let. Není místo na to, aby to nebavilo. Vím, že budu unavená, že budu hotová a že to budu chtít zase zabalit, než se překlene takové to těžké přípravné období, ale pak vím, že to bude super.“

Měla jste období, kdy jste sport víc flákala?
„Flákala se nedá říct. Ale... Kdo kdy v životě něco neflinkal? Jela jsem od čtyř let v kuse. V létě bez dovolené, v zimě se strachem na lyže. Pak už mi to lezlo na nervy moc, tak jsem to zabalila.“

Chodila jste v kavárně i prodávat za bar?
„No jistě, to byl ten americký model, že kdo chce něco řídit a kritizovat, musí umět všechny profese. I to mě bavilo. Nejvíc kreslení na kafe, dělání obrázků na pěnu.“

Mimo jiné to je kavárna v centru Brna, kde muž zavraždil svoji partnerku. Byla jste tam?
„Nebyla, měli jsme poradu v Praze. Ale o tomhle se mi moc mluvit nechce. (zvážní) A ani nevím, jestli bych mohla. To je citlivé téma.“

Chápu. Zpět k vám. Hodně lidí vás místo za pultem vidělo na molu jako manekýnu nebo v reklamě. Tím jste byla známá možná víc než sportem. Teď už tam není pro vás místo?
„Reklamu bych zase ráda natočila. Byla jsem pod agenturou, která mi občas hlásila, kde je jaký casting, ale tím, jak jsem odešla ze Zlína do Brna, jsem neměla čas ani možnost na ně chodit. Škoda, to bylo super. Reklama mě hodně bavila.“

Která nejvíc?
„Jedna na pití, to nás natáčelo hodně sportovců, byl to takový mix. A nejlepší byla jedna bez práce. Volali mi, že použijí můj záznam z přeskoku. Tématem bylo, že slavní sportovci dělali jiné sporty, takže třeba Agassi byl baseballista, Armstrong byl boxer, a já jsem hrála Marion Jonesovou. Oni mě udělali digitálně černou a z Marion se stala gymnastka. Na záznamu já z mistrovství světa, ale černá, vypadala jsem i trochu jako ona. Marion se rozběhla, pak digitální střih, já jsem přeskočila, pak zase střih a ona dopadla. Tehdy jsem na to byla hrdá, ale pak ji zavřeli, tak nevím. Možná se nemám čím chlubit.“ (smích)

Přesto, jeden čas se zdálo, že jste na otázky kolem reklamy alergická. Už nejste?
„Mně vadila ta česká reklama. Zbytek byl perfektní. Při jedné dělal asistenta režie Kryštof Michal, zpěvák ze Support Lesbiens. Byla jsem překvapená, oni se mi vždycky líbili, poslouchala jsem jejich písničky a teď přijedu na natáčení a tam stojí on s tím pruhem na hlavě. Myslela jsem si napřed, že jsem až po nich, že oni napřed točí klip... Byla to zábava.“

Když jste začínala sportovat po minulé pauze, skákala jste o tyči. Tentokrát byla gymnastika jedinou variantou?
Stoprocentně byla ve hře jen gymnastika. Myslím si, že už je dost pozdě začínat s nějakým jiným sportem. Rekreačně dělám všechno možné. V zimě lyžuju, v létě plavu, hraju volejbal. Mám to ráda, na plácku, u kofoly. Ale na vrcholové úrovni by to nešlo.“

S atletikou to byl tehdy vyloženě úlet?
„Z té minulé zkušenosti jsem už dobře vyléčená. Měla jsem potíže s loktem, ten už zdravý mít nebudu nikdy. Na tyč to bohužel není. Já dělala i dálku, ale to bylo to stejné. Mně chybělo deset let dělání techniky. Z gymnastiky jsem měla super odraz, ale technika tam nebyla. I kdybych se tomu věnovala, nikam bych to už nedotáhla.“

Co vám, mimo jiné, říká na rozhodnutí zase v šestadvaceti dělat gymnastiku vaše sestra Lucie, bývalá atletka? Utahuje si z vás?
„Ta byla překvapená, jako celá rodina. Počítali s tím, že to neproběhne. Překvapila jsem je. (smích) Lucce nic nechybí, ona dělá trenérku ve Skotsku ve fitness centru, takže každý den maká. V tom je ten rozdíl. Já jsem nesportovala rok vůbec, chodila jsem do práce a to je rozdíl. Psychická námaha mi vadila víc než fyzická.“

Neříkala vám sestra, ať se nikam neženete, že jste na to už stará?
„Ne, tohle mi kamarádi neříkají. To je otázka, která visí ve vzduchu, ale oni to na mě vytahují jenom novináři.“

Počkejte, i váš trenér Vyzina říká, že jste už dáma v letech. To nepočítáte?
„Hezky to říká, že? Pro gymnastiku to tak je. V tělocvičně jsou samé mladé slečny. Taky jsem kdysi měla představu, že v osmnácti se končí a basta. Teď je mi pětadvacet a zase začínám.“

V tom případě si rád poslechnu váš názor na čínské gymnastky, o jejichž věku se spekulovalo letos na olympiádě v Pekingu.“
„Jo, to jsou milé holčičky.“

Kolik myslíte, že jim je roků?
„Já nevím. V dresu a z nalíčení nic nepoznáte, ale když jsme šli na závěrečnou večeři, stály vedle sebe. Jedna byla taková, že by mohla mít šestnáct, možná i sedmnáct let. Druhé dvě byly nenamalované, vážně holčičky. Culíky, popichování, chichotání, jako děti.“

Můžou mít šestnáct let?
„Ne, myslím si, že ne. Ale to nejsou jenom ony. Vždycky se najde někdo podezřelý. V Aténách se mnou závodila Řekyně, měla mít šestnáct a ona vypadala jako moje sestra, když jí bylo dvanáct. Je to složité, nechtěla bych poškozovat gymnastiku. Basketbalisté si taky vybírají takové chlapy, jaké potřebují, tedy obrovské. My si vybíráme malé děti. Čím menší, tím lepší. Jsou šikovné, mrštné. Co s tím dělat?“