Sedm maratonů v sedmi dnech. To je Moravský Ultra Maraton neboli MUM - nejtežší a nejdelší etapový závod u nás. Co závod obnáší a co se při něm honí běžci hlavou? To vám prozradí jeho účastník Martin Plachý.
Můj život, především ten běžecký, ale nejen ten, bych klidně mohl rozdělit na tu část před MUMem a po něm. Nepřeháním. Když budete mluvit s kýmkoliv, kdo tento závod absolvoval, potvrdí vám, že tahle běžecká pouť je běžeckým milníkem pro každého. Pro někoho větším, pro někoho menším, ale každému se tenhle běh zažere pod kůži. Už při prvním setkání s ním jsem nevycházel z údivu. Jenom pro rekapitulaci: 7 maratonů v 7 dnech, 301 km se 7000 metry převýšení, každá etapa originál. Kopce, lesy, rozhledny… Ovšem, jsou těžší a náročnější etapové závody. Ale ne u nás.
Atmosféra MUMu je něco, co jinde nezažijete. Jistě, jezdím opakovaně na dlouhé závody, potkáváme se před závodem s kamarády, na konci třeba i posedíme, ale tím to končí. Tady vás parta lidí vezme do náruče a 7 dní se o vás stará, s ostatními běžci snídáte, obědváte, poleháváte ve třídách, sedíte večer v hospodě, jezdíte na start a potkáváte se na trati i v cíli. Během prvních dnů získáváte respekt k trati i k ostatním a prožíváte něco, co se vám navždy zapíše do duše. Každý kdo vás předbíhá řekne “Ahoj, drž se”.
Stojím na startu. Vedle mě Andrea. Všechno se mi svírá. Kolem mě je spousta vysmátých běžců, kteří už tu byli mockrát, ale možná jsou tu i greenhorni jako my. To člověk nikdy nepozná. Nikdy jsem neběžel víc než maraton. Vzpomínám si na svůj první, po kterém jsem 14 dní nebyl schopen běhat. Dneska mám před sebou maraton v kopcích s převýšením skoro kilometr… a zítra další… a pak další.. raději nemyslet. Ještě, že tu je Andrea. Pamatuju si, jak mi řekla: “Ty ses asi zbláznil!” “Kde myslíš, že to skončí to tvoje běhání? Maraton ti nestačí?” A teď je tu se mnou. Je nervózní jako já…. |
Občerstvovačky. To je na MUMu speciální kategorie. Na každé etapě je jich 6. Skvělí lidi a výběr všeho, co si jenom umíte představit. Ionťák, voda, čaj, Magnézka, cola. K tomu oplatky, čokoláda, buráky, Telka maková, Tatranky, banán, pomeranč, meloun… Prostě luxus. Na MUMu ale lidi u občerstvovaček znáte. Včera jste s nimi seděli v hospodě a smáli se různým historkám. Dneska vám drží palce, povzbudí vás, a když je hůř, umí vás i nakopnout.
Jsme v cíli. Tak první etapu máme za sebou. Nakonec to ani tolik nebolelo, někde jsme se do kopce prošli. Na 27. trochu krizička. V cíli polívka, pivo … pak sprcha a jde se na Sýpku na večeři. Do týhle party člověk rychle zapadne. Ještě z hospody fandíme těm, co dobíhají až později. Mezi nimi i legendy jako Sigrid Eichner, světová rekordmanka v počtu uběhnutých maratonů. Když jdeme spát, všechno nás bolí. A jsme teprve na začátku. |
Masáže. To je součást MUMu. Večer jdete do masérny vytvořené ze školního kabinetu. Jádro masérského týmu tvoří Zdenek a dva Václavové. Dva z nich jsou opravdu zkušení ultramaratonci. Odběhali po světě kde co a teď přesně vědí, co s unavenými svaly. Čeká se tu na ně fronta. Ale všichni kecáme .. o čem jiném než o běhání, o trasách, o značení. Padají historky z poměrně dlouhého života tohoto závodu i příběhy běžců. Je tu s námi i Dan, který toho k vyprávění o běhání má opravdu hodně. Bad Water, Spartathlon, Winschoten … Caballo Blanco Ultra Marathon … a mnoho dalších.
Třetí den ráno se probouzím ve 4 hodiny. Po dvou náročných maratonech mě všechno bolí. Jediné, co mě utěšuje je to, že Michal, který spí s námi a trochu závodí s Danem na čele, je zbitý stejně jako my. Jdu na záchod. Paty se mi nechtějí zvedat ze země … no nic, těch pár metrů došourám. Dlouhá školní chodba, na konci tunelu světlo a proti mně tmavá postava. Šourá se chodbou jako já se stejným cílem. To povzbudí. Jak si jenom stoupneme za 10 hodin znovu na start maratonu, to nechápu. No nic, to budu řešit až za 10 hodin. Teď hlavně dojít na záchod. |
Tratě. Vymyslet 7 různých tratí, dobře je vyznačit, udělat mapy, za tím je dřina, kterou si ne všichni běžci uvědomují. Na MUMu jsou jednotlivé trasy opravdu dobře udělané. Příroda, lesy, údolí, potoky, ale i vesnice, skály, rozhledny. Značení výborné. Mapa není potřeba. Nicméně bloudí se i tady. Jenže jak říká Dan: “Šipka jako prase doleva a já běžel doprava. Hádal jsem se, že tam nebyla, ale když jsem se tam vrátil, vidím šipku, kterou nejde přehlédnout. Tak to prostě je.”
|
Šestý den. Kdo to nezkusí, neuvěří. Dneska se mi běží opravdu výborně. Od středy se mi zlepšují časy a tělo se dostává do neuvěřitelné pohody. Přitom ve středu na mě šla skutečně trudnomyslnost. Taky bylo vedro. Vydrápat se na rozhlednu nad Tišnovem a zase dolů se zdálo nad moje síly. Nakonec jsme to s Andreou dorazili. Dneska se blížíme k páté občerstvovačce. Pátá je legenda. Karel se svým vozíkem vytáhne chladící boxy a začne sázet na stoly chlazenou colu, pivo, meloun. Tuhle občerstvovačku si prostě musíte vychutnat. Do cíle jen 12 km a tady fakt dobrá nálada. |
MUM, to je pouť. Když se každého, kdo tu je, zeptáte, jak trénuje na MUM, řekne vám, že na MUM se netrénuje. To je prostě v hlavě. Musíte trochu přemýšlet, nesmíte se zhuntovat na začátku. Ale v každém případě to musíte vybojovat. Nejsem žádný velký ultramaratonec. Ale běžel jsem už několikrát stovku, Masakr, dlouhou na Zapomenutých horách, běžel jsem v kuse 12, 16 i 20 hodin, v horách. Ale MUM je jiný. Čtvrtý den ráno vstanete, máte problém dojít na snídani, jak vás všechno bolí… a pak sednete do autobusu s ostatníma mátohama... stoupnete si na start … a zase běžíte … a jste lepší než včera.
Tak dneska naposledy. Vybíhám nahoru k Rašovu. Je jasno a vedro je jak v pekle. 32 ve stínu. Ale vody je dost jak k pití, tak k polévání. Netušil jsem, jak dobře se mi poběží. Dneska se běží s handicapem. Předbíhám pár běžců a užívám si nečekanou kondici. Posledních 20 km uteče uplně neskutečně. Sbíhám do Lomnice s Alexandrem z Ruska, který je jiná liga než já. Zatnu zuby a posledních 5 kilometrů se ho držím. Nakonec mi trochu uteče, ale i tak se nevěřícně dívám na hodinky. Jsem v cíli. Nemůžu věřit. V duchu si říkám, co jsem sakra do teď těch 50 let dělal? Dobíhá Andrea a to už nedokážu udržet slzy. Tohle nás dostalo. Máma s tátou od tří dětí. Nejsme žádní velcí běžci, ale po dnešku vím, že moje žena je neuvěřitelná bojovnice. |
Tohle je MUM. Pokud byste si tento legendární závod rádi vyzkoušeli na vlastní nohy, přihlásit se můžete ZDE.
