Už počtvrté se o víkendu v Harrachově konal závod RedBull 400, který lákal (nebo odrazoval) trefným sloganem "nejtěžších 400 metrů v životě". A svému podtitulu dostál se vší parádou. Výrazně mu tomu dopomohl i prudký déšť, který skokanský můstek K120 proměnil v jednu velkou skluzavku. Vyběhnout si prudký můstek jsem vyzkoušela i já, redaktorka iSport.cz.
Na podobný závod jsem se vydala poprvé v životě, předchozí ročníky si spousta mých přátel vychvalovala, a tak jsem to chtěla vyzkoušet také. Jelikož jsme se ale od Army Runu ve Vyškově jen flákala a za celý měsíc jsem si byla zaběhat jen dvakrát, na samotný závod jsem se moc netěšila. Věděla jsem, že mě absence tréninku bude hodně bolet a zas tak daleko od pravdy jsem nebyla.
I přes to, že jsem si před závodem říkala, že 400 metrů není tolik, navíc bez zátěže na zádech, na kterou jsem zvyklá z překážkových závodů, rozhodla jsem se napoprvé vyzkoušet jen tu kratší trasu. RedBull 400 totiž poprvé v historii nabídl i páteční Noční sprint s Benzinou. Ten nabídl trasu dlouhou 230 metrů pod skvělou kulisou umělého osvětlení.
Na výběr bylo hned několik závodů. Kromě již zmíněného nočního sprintu na 230 metrů, který byl rozdělen na závod pro muže a ženy, si běžci mohli zaběhnout i štafetu. O den později byl na programu hlavní závod. Kvalifikace roztřídila běžce podle výkonů, do finále pak postoupila jen padesátka nejlepších, další padesátka se utkala ve finále B, zbylí běžci si zaběhli finále poražených. Nechyběly ani čtyřčlenné štafety žen, můžu, hasičů a smíšené.
Já jsem hlavní část závodu vynechala, v pátek večer jsem si zaběhla noční sprint a druhý den pak ještě smíšenou štafetu. Pro začátek to bohatě stačilo. Ono se totiž snadno řekne, že trasa dlouhá 230 metrů nemůže být nijak náročná, ale zde je opak pravdou.
Před závodem každý kladl závodníkům na srdce, aby hlavně nepřepálili začátek. A to bych nebyla já, abych i přes to ten začátek nepřepálila. Úvodní rovinka k tomu totiž vybízela a je hrozně snadné si říct, že 230 metrů vás přece nemůže nijak zničit. Skokanský můstek K120 má ale v kritickém bodě sklon 37 stupňů, a tak ho bylo opravdu náročné vylézt i po čtyřech.
Velkou měrou k obtížnosti přispěl i vytrvalý déšť, který trať proměnil v jednu velkou blátivou skluzavku. Ve výhodě tak byli ti, kteří dopředu zvolili správnou obuv. I přes to, že jsem chytře zvolila trailové boty, mi noha přibližně v polovině trati uklouzla a sjela jsem o několik málo metrů zpátky. Můj kolega a kamarád takové štěstí neměl. Bohužel si zvolil boty na silniční běh, v polovině kopce mu noha podjela a sjel až úplně dolů. Na jeho obranu ale musím říct, že se zvládl otřepat a do cíle se vyškrábal i tak.
Na celé trati je nejtěžších druhých 100 metrů, kdy má trasa největší sklon. Nedá se chodit po dvou a na některých úsecích bylo náročné jít i po čtyřech. Pokud nemáte natrénované kopce, můžete se spolehnout, že vás po pár metrech zasáhne bolest nejen stehen, ale i hýždí a rukou.
Bylo opravdu těžké se donutit jít dál a nezastavovat, ale všechno je jen o hlavě. Největší krize přišla 40 metrů před cílem. Vzhledem k tomu, že jsem začátek trochu podcenila, se mi začala trochu motat hlava a nohám se nechtělo poslouchat. I díky skvělým fanouškům, kteří stáli podél celé trati a opravdu parádně fandili, jsem sebrala poslední zbytky sil a do cíle se přeci jen v čase 5 minut 10 sekund úspěšně dostala.
Ač jsem trochu doufala, že se do finále nekvalifikuji, skončila jsem v kvalifikaci na 29. místě a trasu jsem si tak musela vyběhnout znovu. Po pravdě jsem trochu zápasila s myšlenkou, že bych se na to vykašlala, ale nakonec jsem si řekla, že to přeci jen dám.
Finále už jsem začala chytřeji a běžela jsem v pomalejším tempu už od úvodního hvizdu. Do cíle jsem se tak dostala sice o 20 vteřin pomaleji, ale za to úplně v pohodě. Šla jsem celou trasu ve stejném tempu, když mi bylo nejhůř, tak jsem se zařekla, že už je to jen kousek a před cílovou čárou jsem dokonce dokázala znovu běžet.
Co jsem si ale opravdu hodně užila, byla smíšená štafeta. Ta je čtyřčlenná a musí v ní být minimálně dvě ženy. Každý si pak vybere jeden ze čtyř stometrových úseků. Já jsem běžela ten třetí, tedy přechod mezi dopadem skokanů a odrazovým můstkem. Těch sto metrů se dá jít naplno, a tak je závod o to více zábavný.
Jak už bývá u akcí pořádaných RedBullem zvykem, i zde byla organizace přímo ukázková. Za startovné, které nebylo nijak vysoké, dostali běžci spoustu vody, energy drinků i jídla. V ceně navíc bylo pěkné funčkní triko a medaile, v areálu pak bylo spousta atrakcí, jak si zkrátit čekání mezi závody.
