Pátek 29. března 2024
Dnes je Velký pátek / Taťána, zítra Arnošt
Oblačno 18°C

Bronzová olympionička Erbanová s hokejkou a přiznala: Zamilovala jsem se!

Autor: zal

Nedávné dvouleté výročí bronzové senzace na Hrách v Koreji nijak neslavila. I když Karolína Erbanová (27) stále žije na bruslích, ty rychlobruslařské už neobouvá. Po letech znovu mydlí hokej a 53 góly pomohla Jičínu do 1. ligy.

Čekala jste tak úspěšný návrat mezi mantinely?
„Pro mě góly nejsou důležitým kritériem. Spíš se dívám na to, jaký mám herní projev. Tím, jak rychle jsem skočila před šesti měsíci do hokeje, se dá říct, že jsem takový samouk.“

Přitom kariéru po kariéře jste začala zraněním. Při florbalu jste si před rokem a půl přetrhla kolenní vazy. Jak moc vás to v hokeji limitovalo?
„Zpočátku hodně. Odehrála jsem zápas, a pak jsem týden strávila léčením, abych mohla nastoupit k dalšímu. Časem se naštěstí koleno umoudřilo. Začala jsem si věřit a nacházela sílu, rychlost a dynamiku z rychlobruslení. Začátek nebyl dobrý, ale dalo mi to čas na přemýšlení.“

Nad čím jste dumala?
„Zpětně nechci říkat, že jsem za to zranění ráda. Ale já jsem pořád takový sprinter, takže občas dělám rychlý rozhodnutí. A to, že se čas zraněním trochu zpomalil, bylo nakonec ku prospěchu.“

Neříkala jste si po zranění, že to je znamení, že máte skončit se sportem?
„Takové myšlenky vám běží v hlavě. Ale já to vnitřně tak necítila, dělala bych to sama proti sobě. Vyhodnotila jsem si to jako brzdu. A ta u mě musí být pořádná, protože mě zlomený malíček nezastaví.“

Koketovala jste s dráhovou cyklistikou či florbalem. Proč nakonec vyhrál hokej?
„Nepředpokládala jsem, že se to tak vyvine. Začala jsem pomáhat ve Vrchlabí mladým hokejistům s bruslením, a jak jsem se dostala na led, musela jsem si obstarat hokejové brusle, rukavice, hokejku, abych co nejvíc imitovala jejich pohyb.“

A pak už vám to nedalo..
„Když jsem oblékla výstroj a začala trénovat a hrát, tak jsem věděla, že to se mnou jde z kopce. Že jsem se znovu jako v těch dvanácti letech zamilovala do hokeje a už to půjde těžko zastavit.“

Jak jste se dostala do jičínského týmu? Přišla jste a řekla: Hele, jsem bývalá rychlobruslařka a chtěla bych s vámi hrát?
„Přesně tak to bylo. Hledala jsem nejbližší tým kvůli dojíždění z Vrchlabí. Věděla jsem dlouho, že tam holky hrají. A pak jsem jim přesně tak, jak říkáte, napsala.“

Vzali vás hned?
„Vzali. Ale teď jsem slyšela, že tam o tom tehdy měly diskuze. To je trochu nadsázka, ale bylo to takové napnuté. Nikdo nevěděl, co čekat.“

Bývalá rychlobruslařka Karolína Erbanová se vrhla na dráhu hokejistky
Bývalá rychlobruslařka Karolína Erbanová se vrhla na dráhu hokejistky

Byla to velká změna, přejít z individuálního sportu k týmovému?
„Ano, ale já z toho byla nadšená. Moje rychlobruslařská cesta byla hodně individuální. Už tím odchodem do Nizozemí. Ta samota tam byla hodně velká. Teď si užívám, že výhry i prohry sdílíme společně.“

Jak vás vnímají soupeřky?
„Já s nimi kromě soubojů u mantinelu moc do kontaktu nepřijdu. A to jsou celkem ostré kontakty na to, že jde o bezkontaktní sport. Docela jsem byla překvapená z množství modřin a naraženin. Ale to k tomu patří a mělo by to tak být.“

Jak velká změna to byla, vrátit se ze světa domů do Vrchlabí?
„Velká. I proto jsem hledala nejbližší ženský tým, protože cestování bylo od mých 15 let hodně. Poslední čtyři roky jsem žila v Nizozemí a domů jsem se vracela jednou nebo dvakrát do roka. Ještě bych chtěla někam ven, ale zatím jsem takhle spokojená.“

Před měsícem to byly dva roky, co jste získala olympijský bronz. Připomněla jste si to?
„Nijak jsem to neprožívala. Spíš si člověk uvědomí, jak rychle to letí. Výkony ve sportu jsou strašně pomíjivé.“

Není vám trochu líto, že místo světových soutěží teď hrajete druhou ligu?
„Líto mi to není. Bylo to podobné rozhodnutí, jako když jsem odešla do Nizozemí. Tohle vnitřní přesvědčení je tak silné, že se v té situaci cítím opravdu dobře. Je těžké se pak vyrovnat s reakcí společnosti a lidí okolo vás, ale mně se to vždycky osvědčilo. To, že jdete z olympijské úrovně na úroveň druhé ligy, je prostě určitý proces.“

Co tím myslíte?
„Je to, jako když podnikatel skončí s jedním byznysem a jde do dalšího. Také bude začínat úplně dole. Můžete použít zkušenosti, což také dělám, ale nejde očekávat, že rovnou vystřelíte na úplně stejnou úroveň. Jiná věc je to mentálně skousnout. Přiznám se, že to pro mě nebylo jednoduché. Bojujete o to, abyste byl nejlepší na světě, a potom jste tomu až takhle vzdálený. Ale tak to je.“

Vyslechla jste si připomínky typu, že jste zahodila kariéru?
„První týdny a měsíce to bylo šílené. Teď se občas setkávám s nepochopením. On celkově je u nás profesionální sport takovou pěknou bublinou, což teď můžu vidět i z druhé strany. Je to takový vykreslený obrázek a ne vždy se lidi dokážou vžít do té situace.“

Můžete to uvést na svém případu?
„Já měla nevýhodu v tom, že rychlobruslení u nás není známé. Široká společnost neví vůbec nic o vztazích uvnitř. Já ještě působila v holandském týmu, takže nikdo nevěděl, proč končím, když jsem tam a všechno vypadá v pořádku. Na takových podkladech si pak lidé dělají názor.“

Dá se říct, že jste teď šťastnější, než když jste žila sama v Holandsku?
„To je zajímavá otázka, nad kterou občas i přemýšlím. Nechtěla bych to stavět tak, že před tím to bylo hrozný, a kdybych mohla, tak už to znova neudělám. To období mělo své pro a proti. Dalo mi to, čím teď jsem, pořád z toho v určitých životních oblastech profituji. Prostě nechci na to ukazovat, že to bylo to špatný životní období a tohle je to lepší. Je to specifická kapitola a tohle je nějaká další.“