Comeback Jágra: Pořád nechápu, jak nás Devils tak přehráli...
Musím říct, že v hlavě pořád trochu mám to, jak jsme vypadli ve druhém kole Stanley Cupu s Devils. Nebylo to tak, že bychom vyletěli po smolném gólu v sedmém zápase, kdy člověk sedí, nevěří a říká si, jakou měl smůlu. My jsme vyletěli poté, co nás New Jersey přehrálo.
Doteď si nedovedu vysvětlit, jak je možný, že jsme najednou přestali tak bruslit! A proč jsme byli tak slabí, když proti Pittsburghu bylo všechno ideální. Vůbec nechápu, jakým způsobem nás najednou tak přehráli...
Zápasy byly vyrovnané, ale celkově jsme byli horší, to je jasný. Možná jsme si přitom dopředu všichni mysleli, že vyhrajeme. Asi i tohle byl problém.
Pokud jde o mě, tak se mluvilo o tom, že jsem byl zraněný. Je pravda, že jsem měl problémy se stehnem, přihodilo se mi to v posledním utkání proti Pittsburghu, pak jsem měl týden na to, abych se dal do pořádku.
Během zápasů mě to tak nebolelo, takže si nemyslím, že bych se měl vymlouvat. Ale je pravda, že jsem nemohl tolik trénovat, byl jsem snad jenom na jednom tréninku. A když člověk vynechá zvlášť v mým věku pět šest tréninků, je to znát...
Navíc v tom tempu, v jakém se hraje v play off. Ale víc už se v tom nemá cenu pitvat, zranění k play off patří. Nebyl jsem jediný. Zarazila mě ale jiná věc.
Stáli jsme za trojkou a divili se, že nemáme doskoky
Nikdo z nás z týmu neměl tu pohodu a bruslení jako jsme měli proti Pittsburghu. Hráči Devils byli daleko silnější u mantinelů, my jsme si nepomáhali, byli jsme hrozně roztahaní.
Připadalo mi, jako kdybychom hráli basketbal a všichni hráči soupeře byli pod košem, kdežto my někde za trojkou a divili se, že nemáme žádný doskok... My jsme prostě hráli hrozně roztažení. Byli jsme jako dlaň, oni jako pěst. Oni hráli společně, my jsme byli jako roztažená dlaň s prsty. Zažívali jsme v tu chvíli pocit zoufalství.
V týmu byla během sezony tak báječná atmosféra, že jsem si přál, aby všechno ještě pokračovalo a skončilo vítězstvím. Parta byla neskutečná, něco takového jsem jinde nezažil.
I když trénink trval hodinu a půl, člověk stejně na zimáku strávil pět až šest hodin, protože se nikomu nechtělo domů. Nebral jsem to jako práci, ale jako něco, co mi dělá radost.
Nepravidelnost mě ubíjí
Pokud jde o mou budoucnost, uvidíme, jak se to vyvine. Není kam spěchat. Nechci dělat nějaká zásadní prohlášení. Teď je sice nějaká situace, ale co když se Philadelphia rozhodne, že podepíše jiné volné hráče, kterým dá prostor? V tom případě by pak bylo zbytečné, abych tady zůstával. Nebylo by to rozumné ani pro mě, ani pro Flyers.
Zatím platí jenom to, co už jsem říkal. Že bych ještě rád zůstal rok v NHL. Ale uvidíme, co všechno se stane. Hodně záleží na tom, jakým směrem se chtějí Flyers ubírat.
Pokud je o mě, po sezoně jsem naznačil, že jsem měl pocit, že jsem mohl v určitých chvílích hrát víc. Ale ono nejde o vytížení jako takové. Nejsem blázen, abych si myslel, že mám hrát dvacet minut. Ani by mi to v mým věku neprospělo, po tom netoužím.
Jde o jinou věc. O ten způsob, jak často člověk hraje. O to víc obdivuju kluky ze čtvrté lajny, kteří sedí deset minut na střídačce a pak je tam trenér vypustí. Nemusí dát gól, ale i tak je to hrozný...
Což jsem teď poznal na vlastní kůži. Mě předtím nikdy při zápase nebolely nohy, ale tentokrát jo, když jsem musel deset minut jen tak sedět. A to jsem trénoval jako blázen! Ale najednou cítím úplně jinou bolest v nohou než kdykoliv předtím...
Nejde o to hrát dvacet minut, mně stačí těch patnáct, ale pokud by to bylo nějak pravidelně. Nechodím na oslabení, naskočím až na druhou přesilovku, do toho nějaká reklamní pauza, třeba i oddechový čas...
A najednou se stane, že sedím osm deset minut. Což mě ničí. Pak jdu na jedno střídání krátký, pak dlouho sedím, pak zase na jedno krátký střídání... Tahle nepravidelnost mě prostě ubíjí.
