Znáte ten okamžik, kdy se jakoby zastaví čas, v hlavě máte naprostý zmatek a nemůžete zpracovat to, na co se oči dívají a co uši zrovna poslouchají? Před sedmi roky jsme to v redakci zažívali ve chvíli, kdy jsme se dozvěděli, že po těžké dopravní nehodě právě v Karlových Varech umírá legendární hráč a trenér Ivan Hlinka. A včera se tenhle zvláštní stav mysli, kdy člověk odmítá uvěřit, nechce pochopit a čeká, že se stal jen obětí nějakého strašně krutého žertu, bohužel vrátil jako hrozné deja vu.
Tragická smrt Jana Marka, Karla Rachůnka a Josefa Vašíčka a všech jejich kamarádů z Jaroslavle je jedním z nejsmutnějších okamžiků v historii celého profesionálního sportu. Je to hrozná, krutá a nepochopitelná událost. Věc, která nemá žádný smysl. Pokud se říká, že vše špatné je pro něco dobré, tak tohle je výjimka naplňující pravidlo.
Jestliže se dodnes s posvátnou úctou vzpomíná na tragickou leteckou havárii fotbalistů Manchesteru United v roce 1958, po včerejšku bohužel přibylo do kalendáře další datum, na které budou ještě za padesát let s pietou myslet tisíce lidí. Lidí, kteří dnes pláčou.
Vlna lítosti a smutku, která včera Česko, Rusko, Slovensko i další země zaplavila, je ohromující. Desetitisíce fanoušků se během několika minut spojily ve facebookových skupinách, kde cítily potřebu projevit svou lítost. Další stovky večer v Praze, Havlíčkově Brodě, Jaroslavli či Moskvě zapalovaly svíčku a vzpomínaly. Vzpomínaly na své hrdiny.
O čem to vlastně svědčí? Nejspíš o tom, že lidé ani dnes - v chaotické době prolezlé korupcí, skandály a nepoctivostí - neztratili citlivost a soucit. A pak také to, jak silně se touží vztahovat k opravdovým hrdinům, kteří v životě v obrovské konkurenci něco dokázali. K lidem, díky nimž v životě prožili chvíle radosti, hrdosti a euforie.
Jan Marek, Karel Rachůnek a Josef Vašíček navždycky zůstanou velkými šampiony českého hokeje. Takhle napsané to zní možná studeně jako fráze z učebnice. Ale není to tak. Vždyť snad každý, kdo pro tyhle tři kluky dneska pláče, na ně má svou osobní vzpomínku.
Schválně - víte přesně, kde jste byli a co jste dělali, když silák Rachna Kachna vypálil na šampionátu v Německu Švédům rybník nebo když letos vysklil hrazení s Arťuchinem?
Pamatuje si, s kým jste slavili, když Josef Vašíček, obrovitý dobrák s rozpětím paží velkým jako kondor, ve Vídni 2005 v pokleku napálil ve finále puk přes celé kluziště a definitivně sfoukl Kanaďany?
A vzpomenete si ještě, co jste prožívali těsně potom, co Jan Marek, hokejista s uhrančivě modrýma očima, rychlýma nohama a ještě rychlejšíma rukama, poslal před rokem Česko v nájezdech přes Finy a pak i Švédy až do finále? Vsadím se, že ano. Já to vím přesně...
Smrt není konec, ale brána do věčnosti. Přesto je těžké smířit se s tím, že tyhle tři borce už nikdy neuvidím... Upřímnou soustrast.
