Jan Vacek
27. dubna 2017 • 04:50

Rajtoralův přítel Střihavka: Únava? Nesmysl, trpěl vážnou poruchou

Autor: Jan Vacek
Vstoupit do diskuse
0
TOP VIDEA
Hvězdy vyvedly partnerky: kdo dorazil na vyhlášení Fotbalisty roku?
PRVNÍ DOJEM ze čtvrtfinále: Motor se zlepšuje, ale dostává lekci, co Třinec umí
VŠECHNA VIDEA ZDE

Měl k němu blízko. Jako k vlastnímu bratrovi. Bývalý útočník David Střihavka (34) působil se zesnulým Františkem Rajtoralem v Ostravě, později i v Plzni. Z fotbalového prostředí věděl možná nejlépe, čím vším si bývalý reprezentant v posledních letech prošel. V otevřené zpovědi pro deník Sport odkrývá oponu tragického příběhu, který minulou neděli skončil sebevraždou. „Franta trpěl vážnou vrozenou poruchou. Říká se tomu maniodepresivní psychóza či bipolární porucha,“ říká Střihavka.



Jaká byla vaše reakce, když jste se o smrti blízkého kamaráda dozvěděl?
„Zjistil jsem to v neděli, volal mi Pavel Hašek z Viktorky. Byl to šok jako kráva, něco strašného. Samozřejmě, nějaké problémy měl. Trpěl tím. Zpětně si člověk říká: Ano, měl k tomu sklony. Mohlo se to stát. Ale taky se tomu mohlo předejít. Mělo se na tuhle situaci nějakým způsobem zareagovat. Teď všichni RIPujou po sociálních sítích. Nevím, to jsme my. Místo, aby se na ty věci reagovalo, něco se dělalo. Ne jenom napsat vzkaz a status na Facebook i Twitter, a tím to pro mě končí. Tyhle věci by se měly řešit, pojmenovávat a za nic neschovávat.“

Zeptám se tedy napřímo. S čím František Rajtoral posledních deset let života bojoval?
„Z mého pohledu a nejen z něj, když přihlédnu k tomu, co se stalo a kam to až zašlo, Franta trpěl těžkou vážnou vrozenou poruchou. Říká se tomu maniodepresivní psychóza či bipolární porucha. Ta se projevuje ve věku mezi dvaceti a třiceti lety, nebojujete s ní v dorosteneckém nebo adolescentním věku. Tím, jaké měl Franta fáze, to vyústilo v takovou tragédii. Z mého pohledu netrpěl běžnými úzkostmi. Každý máme nějaké starosti, taky mám toho za sebou docela dost. Člověk nemůže být pořád veselý. Tohle ale bylo vážné onemocnění. Něco takového, jako že si sáhne na život, se dalo očekávat. Ale takové tragédii se dalo předejít, kdyby nebyl sám. Nechci si hrát na doktora, ale určitě to nebyly běžné ‚depky‘.“

Vedení Plzně tehdy prezentovalo, že Rajtoral čelil únavovému syndromu. Co tomu říkáte?
„Že je to nesmysl. Nebyla to pravda. Trpěl únavou, ale z psychického stavu, do kterého se dostával. Původem nebylo přetížení organismu, v žádném případě. Franta trpěl vážnou poruchou.“

Jak si potom vysvětlujete verzi s únavovým syndromem, za níž si stojí i vedení Plzně?
„Tohle nedokážu posoudit. Je možné, že plzeňské vedení to s Frantou a doktory komunikovalo a odsouhlasilo, že tohle pošle do médií. Pokud to byl impuls ze strany vedení, je to špatně. Tohle asi řešení nebylo. Ta pravda byla jiná, mělo se s tím jít ven, za nic se neschovávat a tomu klukovi pomáhat. Mělo se to konzultovat s doktorama, kontrolovat, jestli je v rodině všechno v pořádku. Ale třeba skutečně měli snahu a jen se rozhodli, že to takhle odprezentují.“

Vraťme se na začátek celého příběhu. Kdy jste se s Rajtoralem poznali?
„Když jsem poprvé přišel do Ostravy, tam jsme se potkali. Trvalo nám delší dobu, než jsme se k sobě dostali. On byl o tři roky mladší. Hledali jsme si k sobě dlouho cestu, pak mě upoutal svým profesionalismem. Byl v tom neskutečný, inspiroval mě a motivoval. Stali jsme se kamarády a byli jako bráchové. Ať už v Ostravě nebo posléze v Plzni. Měl smysl pro humor, pořád vymýšlel nějaké srandy. Inspirovalo mě, jaký byl bojovník. To bylo neskutečné. Nikdy jsem se nedostal na úroveň, jakou měl on. Neřešil alkohol, neřešil věci kolem, žádné holky. Měl akorát jeden cíl, chtěl to ve fotbale někam dotáhnout. Zjistil jsem, jaký je to kluk. Nepotkal jsem ve fotbalovém životě moc lidí, kteří by měli takové srdce.“

Největší úspěchy slavil František Rajtoral v plzeňském dresu
Největší úspěchy slavil František Rajtoral v plzeňském dresu

Na čem to bylo znát?
„Když mu někdo pomohl, okamžitě přišel s poděkováním, s nějakým dárkem. Motivovali jsme se navzájem, soutěžili úplně ve všem, od ping-pongu až po to, kdo uzvedne větší zátěž v posilovně. To nás posouvalo, nakonec on to v té kariéře dotáhl mnohem dál než já, a vím proč. Protože měl srdce, strašně moc tomu obětoval a byl oproti ostatním úplně jinak nastavený.“

Už během společného působení v Ostravě se ale začaly objevovat první náznaky problémů...
„Jemu bylo nějakých dvaadvacet let, já byl o tři roky starší. Zpozoroval jsem to poprvé, když se totálně změnil. Najednou to nebyl on. Byl jsem zvyklý, že chodí do posilovny každý druhý den, že chodil sám běhat. Na tréninku nevypustil jediný souboj a tohle se najednou postupně měnilo. Do toho přišla i změna chování. Každý den jsme spolu někam chodili, on mi najednou řekl, že nejde, že si chce odpočinout. Zničehonic. Ale v tu chvíli na to člověk nereaguje. Tak se to prohlubovalo, až jsem viděl, že se něco děje. On mi říkal, že nemůže udělat krok, že nemůže jít na trénink. Kabina tohle nevstřebává, nikdo tomu v tu chvíli nerozumí. Člověk si říká, že si vymýšlí. Nikdo v tu chvíli nevěděl, že se za tím skrývá takhle vážné onemocnění.“

Jasně, navenek to může působit dost nevinně.
„Přesně tak. Ale on najednou vypadl ze sestavy, chodil tam na deset patnáct minut, pak už nehrál. Deprese se začala prohlubovat. Vyústilo to do takové míry, že nebyl schopný ani mluvit. Nedostal ze sebe ani větu. Hráli jsme na Viktorce Žižkov a tehdejší trenér Karel Večeřa chtěl, aby šel do hry ve druhém poločase. Podíval se na něj a řekl: Rajty, svlíkej se, jdeš hrát. On ale seděl a ani se nehnul. To už i trenér poznal, že se něco děje. Těch věcí, které se za pochodu měnily, bylo hodně. Já jsem s ním strávil celý tenhle čas, byl jsem s ním, když mu bylo blbě. Kdyby trpěl úzkostmi, jakými trpí běžná populace, že se něco nepovede, že mám trauma, někdo zemře, rozvodové věci a tak... Tohle ale byla vyloženě porucha, to nikdo nevěděl. Ani já. Nedokážu říct, jestli jsem mu tenkrát vlastně pomáhal, jestli to neodeznělo časem.“

Vyhledali jste už tenkrát odbornou pomoc?
„Ano, řešili jsme psychiatrickou léčebnu. Nechtěl brát prášky, nebral je. Samozřejmě jsem se snažil mu pomoct, říkal jsem mu, že jsou důležité. Na druhou stranu, co ty prášky vyřeší? Ty jen utlumí všechny ty stavy, které má. Ale nejsem doktor, to se dostáváme už hodně daleko. Když už se trochu uklidnil, po třech až čtyřech měsících, začali jsme si z toho dělat pitomou dětskou srandu, že mu tam psychiatr dával nějaké elektrody na hlavu. Smáli jsme se tomu. To jsme ale ani jeden nevěděli, že se dějí takové věci.“

Nikdy nezapomeneme! Osobnosti reagují na úmrtí Františka Rajtorala
Video se připravuje ...

Jak to vnímali další spoluhráči v kabině?
„Když se to stalo poprvé, nikdo nevěděl, co se děje. Někdo si myslel, že mu třeba jen v uvozovkách přeskočilo a dělá blbosti, nechce se mu trénovat, rozešel se s holkou. Každý v tu chvíli mu byl nápomocen, snažil se to s ním řešit. To je to nejhorší, co pro toho dotyčného může nastat, že mu najednou chce každý pomáhat. Já jsem mu třeba nosil jídlo. Zatažené rolety, všude tma. Jen mi otevřel dveře, vzal si to jídlo a zavřel. Žádné debaty, žádné povídání.“

Jak ještě se jeho nemoc projevovala?
„Bylo tam pár zážitků, kdy jsem o něho začínal mít strach. Když jsme spolu spali na soustředění, byly postele přes uličku. On se v noci probudil, já už o jeho problémech věděl. Čekal jsem, že půjde na záchod, a najednou stál minutu na místě nade mnou. Bez hnutí. V tu chvíli jsem se ani nehnul, byla tma, člověk s vědomím jeho problémů už se až trochu bál, co se může stát, co mu je. Pak tu samozřejmě bylo, že neměl náladu, nechtěl chodit mezi lidi. To jsme všichni věděli. Ale to, co jsem na vlastní kůži zažil já, z fotbalového prostředí asi nemůže říct každý. Nevím, jak to potom bylo s klukama v Plzni. Měl kamenný výraz, nebyl schopný ani promluvit. Na něco jste se zeptali a on nedokázal ani odpovědět. Snažil jsem se mu pomáhat tím, že jsem se ho na nic neptal. Nezjišťoval jsem, co mu je. Přivezl jsem ho, dovezl, šli jsme se najíst, když chtěl. Ale nikdy jsem ho nikam netlačil. Ze začátku ano, protože jsme si z toho oba dělali srandu. Ale když jsem zjistil, jak je to vážné, couvnul jsem.“

Dalo se z vašeho pohledu Rajtoralovi pomoci?
„Kdybych s ním absolvoval ještě tu druhou fázi v Plzni, tak bych už asi zpozorněl. Tam už bych si to opravdu nechal diagnostikovat a svěřil se do péče odborníkům. Aby se vědělo, co se děje. A tady detaily neznám, už jsem v klubu nebyl. Možná to je pod pokličkou, třeba to vyplave na povrch od vedení klubu nebo rodiny. V Ostravě se to stalo poprvé, řešilo se to prášky. Za tři měsíce bylo všechno v pohodě, jenže pouze na určitou dobu. Nálady se mu střídaly. Když přišel do Plzně, měl zrovna euforický stav. Byl nováček, hned přilétl do kabiny a pamatuju si, jak Horvi ( Horváth ) říkal: Ty brďo, to je éro. Pak se zklidnil, měsíc mu trvalo, než se zařadil. To pro něj navíc nebylo typické, znal jsem ho jako tichého kluka. Tady přišel do kabiny jako uragán a postupně to šlo dolů a zklidňoval se. Ještě by ale měla zaznít jedna věc.“

Povídejte.
„Všude se prezentuje, že měl jednoho démona, druhého démona, a až ten třetí ho skolil. On s tím bojoval dennodenně. Jen se někdy nacházel ve vybalancovaném prostředí. Dařilo se mu, byl v pohodě s holkou, finanční stránka v pořádku. Pak se jedna věc zbortila a vracel se do původního stavu. Určitě to nebyla jedna deprese, on v nich byl neustále. Akorát se mu střídaly nálady. Najednou se celý potetoval, skákal z padáků, jezdil rychlými auty. To nebylo tak, že by k tomu měl od malička vztah. To byl ten euforický stav, kdy chtěl všechno stihnout, nechtěl nic zameškat. Bylo to hrozně intenzivní, najednou teď hned chtěl všechno stihnout. Když jsem ho poznal, neskákal padákem, nepovídal o rychlých autech, byl proti tetování. Akorát hledal cestu, jak z toho ven, co by mu mohlo pomoct. Možná sám nevěděl, čím trpí.“

Tryzna za sebevraha Rajtorala (†31): Stadion v Gaziantep zel prázdnotou!
Video se připravuje ...

Rajtoral prožíval úspěšnou kariéru, přesto vyplavaly na povrch jeho finanční problémy. Čím si je vysvětlujete?
„Vychází to z onemocnění. Pokud někdo trpí touto vážnou poruchou, tak právě má sklony k těmto věcem. K hazardu, extrémním sportům, ty stavy mánie. Člověk jde do všeho, co mu kdo řekne. Tohle byl přesně případ Franty. Každému uvěřil. Ještě v Ostravě, když jsme nevydělávali takové peníze, tak už jsem to zaznamenával. Někdo mu chtěl prodat auto, bylo v úplně šíleném stavu, snažil jsem se mu to vyvrátit, ať to nekupuje. Že najde spoustu aut v lepším stavu. Měl svoji hlavu jako vždycky. Koupil ho za sto tisíc, druhý den mu na křižovatce klekla převodovka a musel kupovat novou za čtyřicet tisíc. Když si vezmu, kolik vydělával v Baníku a k jakým penězům se dostal postupem času, je to přímá úměra. Ze škodovky se z toho stávaly jiné částky, byl to začarovaný kruh. Určitě na něm lidé parazitovali a využívali jeho slabosti.“

Řešili jsme přestup do Číny, už ho nestihneme...

Lidé postižení touto nemocí mají tendence stavět se na zadní, nechtějí si nechat pomoct. Byl to i tenhle případ?
„Byl hodně uzavřený. Přesto, že jsme si k sobě našli cestu, tak mě nepustil úplně někam dovnitř. Tak mi to přišlo. Ano, poznal jsem rodinu, babičku, staršího bráchu. Nepustil mě ale do svého dětství, neřekl mi informaci, která by mě k tomu navedla. Všichni mluví o tom, že měl dobrý dorostenecký věk, že byl veselý a pracovitý. Nebyly tam náznaky, že by se mělo něco přihodit. Je možné, že utrpěl nějaké trauma, o kterém já nevím a on o něm nemluvil. Ale myslím si, že to je genetická porucha. Někdo ze širší rodiny tím mohl trpět.“

Nepřidal mu určitě ani rozchod s dlouholetou přítelkyní Petrou, že?
„Pokud někdo trpí takhle závažnou věcí, tak si myslím, že by měl žít alespoň v nějakém vybalancovaném prostředí. Jakmile se člověk trochu vykolejí, nastává problém. Tyhle vztahové problémy mu na sto procent nepřidaly. Ale neřešil jsem je, nikdy jsem nevstupoval do jejich vztahu. Věděl jsem, že spolu byli dlouho, nakonec se rozešli. On v sedmnácti opustil domov a šel do Ostravy, Petra s ním byla v období, kdy nejvíc trpěl. Ona ví asi nejlíp ze všech, co se dělo.“

S vědomím tohoto všeho, jak se díváte na jeho loňský odchod do Turecka?
„Neznám detaily, zda ho tam agent tlačil. Pokud ano, protože provizi, tak je to určitě nešťastné. Na druhou stranu, jak znám Frantu, on tam chtěl jít. Chtěl si vydělat peníze. Nakonec se podařilo, že odešel i s Danem Kolářem. Ten se ale pak vrátil. Franta tam zůstal sám. Jen si to představte. Turecko. Jste někde u syrských hranic, v nějakém hotelovém komplexu. Vedle vás tuna písku a jeden bazén. Jedno tréninkové centrum, to je všechno. Odtrénujete dvě hodiny a jdete domů. Co děláte? Neumíte řeč, tam nikdo anglicky neumí. On nebyl tak adaptabilní a komunikativní, uzavíral se do sebe, málokoho do soukromí připustil. Musel tam trpět, ještě s jeho onemocněním. Nehrál, nedostával výplatu. Dokážu si představit, že ho to semlelo a vyústilo to v takovou tragédii.“

Kdy jste byl s Františkem naposledy v kontaktu?
„Psali jsme si zprávy, ptal se mě na případné angažmá v Číně, kam chtěl od léta odejít. Měli jsme se za měsíc sejít. Říkali jsme si, že doženeme období, kdy jsme nebyli tolik v kontaktu. Teď už to nestihneme. Moc mě to mrzí. Nepoznal jsem moc lidí, kteří jsou jako on. Byl dobrosrdečný, otevřený lidem. Měl jsem ho téměř za svého bratra."

Sportovci jsou tlačeni do výkonů a o svých problémech mlčí, říká koučka Březinová
Video se připravuje ...

Vstoupit do diskuse
0

EURO 2024 v Německu

Program EURO 2024 Los EURO 2024 Vstupenky na ME ve fotbale Kvalifikace na EURO 2024

Mistrovství Evropy ve fotbale 2024 se koná od 14. června do 14. července v Německu. Turnaje se zúčastní 24 týmů. Česká fotbalová reprezentace se představí ve skupině F proti Portugalsku, Turecku a vítězi baráže C.

Fotbal dnes * Evropská liga * Slavia - AC Milán v TV * Liverpool - Sparta v TV

Články odjinud


Články odjinud