Válel za Československo, dostal se do NHL, kde si zahrál s Waynem Gretzkým. Dnes se někdejší reprezentační kapitán Igor Liba věnuje výchově mládeže na Slovensku a není ani trochu nadšený, jakým směrem se tamní hokej ubírá. „U nás je to něco strašného,“ přiznává. A tvrdí, že Evropa celkově v porovnání se zámořím zaspala. Vytratila se tvořivost, kterou vynikala jeho generace.
V mládežnickém hokeji to pořádně dře. Na mezinárodních akcích se nedaří. Od poslední medaile české dvacítky uběhlo již 12 let. Podle bývalého útočníka Igora Liby jsou na tom ale naši východní sousedé daleko hůř. „Na Slovensku se mládeži skoro nikdo nevěnuje. Běžný trénink vypadá tak, že se všichni sejdou na ledě, hlavní trenér řekne, ať udělají tohle a pak už jen stojí jako solný sloup,“ zlobí se někdejší hráč New York Rangers či Los Angeles Kings.
Takže Česko je na tom lépe?
„Ano. Ať už mluvíme o hokejových podmínkách, stadionech, tělocvičnách, prostě všechno možné pro hokejovou přípravu. Každá druhá česká obec má malý zimní stadion. U nás na Slovensku s tím máme obrovský problém.“
Zatím poslední velkou prezentací českého a slovenského mládežnického hokeje bylo mistrovství světa hráčů do 20 let v Kanadě. Sledoval jste ho?
„Samozřejmě. Přijde mi, že poslední roky se Slovensko pouze zachraňuje. Pořád čekáme na jeden tým, nad kterým vyhrajeme, jsme zachráněni, a se štěstím postoupíme do čtvrtfinále. Je to takový začarovaný kruh. Trvá to už dlouhou dobu a přijde mi, že ti lidé, kteří jsou u kormidla, se bojí něco změnit. Na těchto turnajích se nemůžu porovnávat s výběry Čechů a Slováků s Američany, Kanaďany nebo s Rusy. Mají mnohonásobně větší hráčskou základnu a daleko lepší podmínky. U slovenského týmu pořád tvrdím, že je pomalu zázrak, když se ještě drží na takové úrovni.“
Proč?
„Protože si ani nedovedete představit, jaké máme u nás špatné podmínky. Výchova hráčů, tréninky, málo prostoru na rozvoj dětí. Je to něco strašného. Obdivuji český svaz, který se rozhodl, že tržby z domácího mistrovství světa v roce 2015 půjdou především do mládeže.“
Slovensko tohle po domácím mistrovství světa v roce 2011 neudělalo?
„Prosím vás, na Slovensku pomalu nevědí, kde peníze ze šampionátu jsou.“
To zní dost drsně.
„Tak to je. Mělo by se u nás strašně moc věcí změnit, třeba věřit bývalým hráčům. Dal bych jim možnost, aby více trénovali. Myslím, že by malé děti neměl koučovat jen vystudovaný odborník, ale hlavně někdejší hráč. Dovoluji si tvrdit, že trenér s diplomem neví, jak má dítěti ukázat hokej. Na Slovensku je mnoho takových lidí a ti prostě nevědí, co mají s dětmi dělat. Schválně jsem se byl jednou přesvědčit. Všichni se sešli na ledě, dorazil hlavní trenér, zadal jim osnovu tréninku a tím to pro něj skončilo. Stál tam jak solný sloup.“
Ale minulý rok přece došlo ke změnám ve vedení svazu, do výkonného výboru přišli bývalí hráči jako Róbert Švehla nebo Ivan Droppa. To nepomáhá?
„To je sice pravda, ale nikdo z nich netrénuje a nevěnuje se mládeži. Všichni se perou o místa. Na svazu je akorát mocenský boj. Zatím jsem nezaznamenal změny k lepšímu. Já se snažím. Založil jsem akademii a naplno se jí věnuji. Myslím si, že by mohli udělat něco podobného. Tohle se mi právě líbí na bývalých, ale i současných českých hokejistech. Staví si zimní stadion nebo se angažují v klubech a pomáhají dál pro zlepšení hokeje v Česku. Když si vezmu u nás například Mariána Gáboríka. Je skvělé, že nechal postavit arénu a založil akademii, ale jinak se tomu vůbec nevěnuje. Stále je aktivním hokejistou a má povinnosti, tomu rozumím. Když však dorazí v létě na Slovensko, tak se vůbec nestará. Dělá to jen jako byznys. Češi se snaží daleko víc. U nás je to zkrátka bída.“
Neříkejte, že všem bývalým hráčům je na Slovensku mládežnický hokej ukradený.
„Jedině mě tak napadá ještě Zdeno Cíger, on se však soustředí na hráče od osmi do čtrnácti let. U mě děti začínají již ve čtyřech letech a jsou tam až do patnácti.“
Za Československa se od nás učila i Kanada
Jak vaše akademie vypadá?
„Trénujeme teprve pátým rokem, takže jsme pořád ještě nováčci. Věřím ale, že tak do deseti až patnácti let bychom se mohli pořádně chytnout. Moje škola se nachází v obci Čaně. Jezdí k nám trénovat děti přibližně z devatenácti vesnic a měst, dokonce i z Košic. Schválně jsem ji založil takhle na venkově, aby si mohly vesnické děti zahrát hokej a neřešily problémy s dojížděním. Někteří z mých žáků se již prosadili v Košicích.“
Jednou vám tam vyroste nový Patrik Laine?
„To by byla paráda. (směje se) Laine se mi hodně líbí, dělá Finsku čest. Když se na všechno ale podívám z vrchu, tak se nebojím říct, že evropský hokej zaspal dobu. Kanada nám to vynikajícím způsobem ukazuje, když na posledních dvou světových šampionátech neprohrála jediný zápas. O olympiádě nemluvě. V NHL se hraje nádherný hokej. Je na něj radost pohledět. Obránci už dávno nechodí do těla a radši tvoří hru. Takový hokej však hrála kdysi i Evropa. Nyní se krása vytratila a hrajeme přesně tak, jako před tím hrála Kanada nebo USA.“
Hokejový svět se otočil?
„Přesně tak. V čem jsme byli výborní? Přece v hokejové technice a tvořivosti. Nyní je to úplně obráceně. Kanada tvoří a Evropa hraje strašně. Byl jsem se před dvěma roky podívat na mistrovství světa v Praze. Na kanadskou hru se mi krásně koukalo. Připomněla mi šampionát z roku 1985, kdy jsme za Československo vybojovali zlaté medaile. Před třiceti lety jsme hráli tvořivě. Bylo krásné se na nás dívat. Dnes se kouknu na hokej a po pěti minutách mám chuť jít domů nebo přepnout na jiný kanál. Hráči si neumí přihrát a puky jenom vyhazují. Nevidím na nich žádné myšlení. Jak už jsem říkal, Evropa zaspala.“
A co když nějaký žák ve vaší akademii vyhodí puk?
„Vždycky se ho zeptám, proč to udělal. Trend vyhazování puků se mi nelíbí. Je smutné, že jim je odmalička vštěpován. Vyhoď! Vyhoď! Slyší hráč od trenérů. Pokud si náhodou nechá puk, tak dostane vynadáno. Tím se ničí kreativita.“
Slovenské děti se bojí tvořit?
„Ano! Kouči je k tomu nevedou a jenom křičí. Děti je třeba nechat hrát. Pokud ne, tak přijdou o kreativitu. My jsme ji měli. Na nás nikdo nekřičel, když jsme se pokusili něco vymyslet. Nyní do malých kluků cpou i taktické systémy. Já si říkám, zda nejsou ti trenéři na hlavu. (chytá se za čelo a směje se) Děti z toho přece ještě nemůžou mít rozum. Chtějí si hrát.“
Myslíte si, že je cesta čerpat hokejové postřehy ve Finsku či Švédsku?
„Řeknu vám to takhle. V 80. letech byla československá metodika nejlepší na světě. Všichni se od nás učili. Proč tedy takhle nehrajeme pořád? Také už jsem slyšel o tom, že se zavede švédský či finský typ. Je to zbytečné. Švédi nebo Fini jsou jiné povahy a nátury. Slováci rovněž, ale společně jsme byli světoví. Všichni nám záviděli. Měli jsme svoji hokejovou školu.“
A i díky ní jste si zahrál NHL. V dresu Los Angeles Kings jste se proháněl po boku legendárního Wayna Gretzkého, se kterým jste dokonce i na tripech bydlel. Jaký byl v soukromí?
„Nebyl moc komunikativní. (směje se) Prostě přišel na pokoj a šel spát. Já jsem měl vždycky po zápase chuť na pivo a zašel si na něj. Většinou už spal, když jsem se vrátil.“
Povedlo se vám ho někdy přemluvit, aby na pivo vyrazil s vámi?
„Kdepak. On měl od rána do večera svůj program. Vždycky měl jasně domluvenou schůzku či focení. Byl doslova na roztrhání.“
Poklábosili jste aspoň někdy na pokoji?
„Ani moc ne. Já se v té době teprve začínal učit anglicky. On byl zkrátka takový, že přišel po zápase a šel si lehnout. A ani nechrápal, jak byl tichý.“ (směje se)
