Třetí turnaj Euro Hockey Tour a potřetí ten samý pocit. Hra? Pokud si odpustíme první zápas se Švédskem, dalo se na Česko koukat. Opět. Styl, řád, myšlenka... Všechno tam bylo. Jenže blíží se květen a jeden turnaj, kde se poprvé od Světového poháru bude hodnotit výsledek. Na mistrovství světa přijde chvíle, aby Josef Jandač ukázal, jestli (a případně jak) je velkým trenérem.
Těch hlasů bylo po jeho zvolení do křesla reprezentačního kouče slyšet pořád dost. Josef Jandač? Fajn. Až na to, že nikdy nic nevyhrál. Úspěšný je, sbírá bronzy a druhá místa, první ne. Svým týmům vždycky dokáže vtisknout herní tvář, poznáte jeho rukopis, hokej se pod ním nehraje na náhodu. Jenže kousíček mu pokaždé chyběl, aby se svým klubem vyhrál poslední zápas sezony.
A stejné je to zatím i v reprezentaci.
On i jeho trenérský štáb na Světovém poháru věděli, jak by mělo mužstvo hrát, ale nepostoupilo ze skupiny.
Na akcích Euro Hockey Tour dává dohromady velmi zajímavé hráče. Parádně vedle sebe vypadají Radil s Kovářem, věří už ve Lvu Praha vytvořené souhře Řepíka s Birnerem. Obouchává si mladíky, reprezentace pod ním umí hrát hokej, který nenudí. Jasně vidíte, že tady nejde o žádné „nahoď, jeď a bojuj“. A už vůbec nehrozí styl: Zajedeme do kouta, unudíme soupeře, diváky, prodavače párků a když Bůh dá, nějak se vymotáme i před branku. Ne. Hodně věcí lícuje, jak má.
Jenže?
Jenže chybí to, co dovede Oleg Znarok. Je mu jedno, s jakým materiálem na turnaj vyrazí, ale dovede ho vyhrát. V sezoně už dvakrát. Jednou skončil druhý.
Ano, beru, že výsledky z Euro Hockey Tour jsou stejně důležité jako počet jedniček z výtvarky během devítileté školní docházky. Ve výsledku nejde o nic. Jen o dobrý pocit.
Ale právě tohle Jandač potřebuje, dokázat všem okolo, že dovede být tím trenérem, který dobře zvolenému hráčskému materiálu dá i něco ze sebe. Těch 20 % navíc, kdy rozhoduje trenér o úspěchu, správně načte soupeře a převeze jeho taktiku. Buď to tam je, nebo ne.
Tohle uměli a mnohdy ještě umí Per Märts, Oleg Znarok, Mike Babcock, Herb Brooks, Ivan Hlinka, Luděk Bukač a další. Proč si tahle jména bude historie vždycky pamatovat? Protože dokázali vyhrát. Protože za nimi je vždycky nějaký silný příběh, jak výjimečný tým dokázali buď složit, případně nachystat ho tak, aby vyhrál zlato a nebo rovnou oboje.
Erkka Westerlund nebo Alois Hadamczik jsou jiná liga. Svět o nich za 30 let mluvit nebude. Proč? Protože nikdy, i když brali medaile, na mezinárodní scéně nikdy nic velkého nevyhráli.
Český hokej by byl v současné fázi rád, kdyby se Josef Jandač zařadil do té druhé skupiny a bral aspoň nějakou placku z velké akce. Pravda.
Jenže žádný sport se nedělá kvůli tomu, abyste končili druzí. Jsem moc zvědavý, jestli se během své mise u reprezentace dostane do té nejvyšší ligy, nebo zda se za pár let o něm bude jen vyprávět, že měl sice hodně věcí promakaných, věděl přesně co je třeba a jak toho docílit, ale ve výsledek se mu nikdy nepovedlo dotáhnout.
Česko nepotřebuje jen rychlé beky, jisté brankáře, šikovné útočníky. Ale taky trenéra, který svému personálu dá vítěznou kuchařku. Má ji Josef Jandač?
Témata:
blog, euro hockey tour, sport, národní tým, hokej, Pavel Ryšavý, Josef Jandač, Hokej na Heureka.cz
Související články
