28. října 2016 • 16:00

Fotbalista Milan Škoda: Při jízdě tancuji rukama na volantu!

Autor: david šprincl
TOP VIDEA
Spor o Kováče: kouč budoucnosti a opravdová trefa, nebo jen bublina?
Dresy repre? Neurazí, ale žádná sláva. Konečně zajímavé nápady, ale sráží je…
VŠECHNA VIDEA ZDE

Milan Škoda si letos splnil sportovní sen. S reprezentací se podíval na mistrovství Evropy ve fotbale. A i když se českému týmu ve Francii moc nevedlo, on se blýskl krásným gólem proti Chorvatsku. Má i autosny? Nejen o tom si s námi popovídal. A náramně se u toho bavil. My taky.



Mají auta a fotbal něco společného?

Jasně, řízení je přece taky sport!

A sportujete za volantem?

Kdepak. Jednak na to nevlastním správný vůz. A nejspíš to nemám ani v sobě. Až na jednu výjimku.

Jakou?

Když můžu udělat pole position.

Prosím?

To je taková hra, která mě v autě baví. Je to jako jít za gólem ve fotbale. Když se – ne rychle, ale dynamicky – mohu prosmýknout vedlejší uličkou, být první na semaforu a do křižovatky vyrazit, hned, jak blikne zelená. To je s autem můj největší adrenalin. Vysledoval jsem, že třeba periferně koukám i na odbočovací šipku řidičů, kteří dojíždějí křižovatku z boku. Vím totiž, že za chvilku už se rozsvítí zelená nám. Ale je to můj jediný záchvěv sportu v autě. Jinak ho vyznávám výhradně na hřišti.

Foto archiv iSportu

S tím gólem jste nám nahrál. Zkusme si zakopat auto-fotbal ještě dál: kdy se cítíte na silnici v ofsajdu?

V koloně. Tedy v té, co se skoro nehýbe. A já jako na potvoru vždycky nedoladím čas odjezdu, když zdržení hrozí – a pak spěchám. Ale je mi to k ničemu.

Kterým řidičům byste udělil žlutou kartu?

To vím přesně! Těm, co na padesátce jedou čtyřicet a myslí si, jak moc napomáhají bezpečnosti a plynulosti silničního provozu.

A červenou?

Záludná otázka. Červená karta je pro fotbalistu nejhorší věc, co se mu může na hřišti přihodit. A já klepu na dřevo, že jsem červenou nikdy v životě nedostal. Takže bych ji vytasil opravdu jen na bezohledné řidiče. Tedy na ty, co se cítí jako králové silnic. Předjíždějí, kde se to nejenže nesmí, ale je to nebezpečné. Stresují tím všechny ostatní, kteří se hrůzné chvilky, kdy se v protisměru vyloupne auto, bojí místo nich.

Jako útočník a pravidelný střelec gólů jste známý výborným výběrem místa ve vápně. Máte tyhle prostorové návyky i v autě?

Za volantem mám všechno ještě mnohem víc zautomatizované. Když jsem si dělal řidičák, říkal jsem si, že člověk všechny činnosti dohromady sladit a uhlídat nemůže. Není to pravda. V autě mi jde všechno tak nějak samo. Rozhodně víc než na trávníku.

Foto archiv iSportu

O jaké době se bavíme? Kdy jste s řízením začínal?

Pozdě. V šestadvaceti jsem pořád jezdil metrem a tramvají, auto k životu nepotřeboval. Pak se to zlomilo. Koupil si Andulku – a mám ji doteď.

Andulku?

Audi A4, moje první a poslední vlastní auto. Už ani nevím, kdo mi ho takhle pojmenoval. Jsme spolu od mých sedmadvaceti a mám pocit, že spolu budeme chodit – teda jezdit – až do smrti. Tvrdil jsem to, když jsem auto kupoval, a myslím si to pořád.

Láska až za hrob? Neříkejte, že vám na autě ani po letech nic nevadí…

Skoro nic. Vážně. Za jedinou chybu si můžu sám. Před lety jsem si nedovedl představit, že bych měl v autě jinou převodovku než manuální. Teď bych rozhodně zvolil automat.

Kde jste byl s Andulkou nejdále?

Já dálky nejezdím. Baví mě krátké trasy, klidně po Praze, když je volnější. A nejdál? Přítelkyně pochází ze Vsetína, tak asi tam. Ale když můžu, jedu za ní raději vlakem.

Proč?

Je to pohodlné a nemusím poslouchat neustálé ženské rady: „Zpomal! Milane, tady je sedmdesátka! Kam se nervuješ, svítí červená…“ Však to všichni chlapi znají.

S Milanem si povídal David Šprincl S Milanem si povídal David ŠprinclFoto archiv iSportu

To jste nikdy nebyl za hranicemi?

No vidíte – v Mnichově. Ale to je ze západu Prahy vlastně stejně daleko jak ten Vsetín. A na čas rychlejší.

Andulka rozhodně nebyla první auto, myslíme. S čím jste začínal?

S polem, to je už přes deset let. Zkoušel jsem na něm své umění neumění s tátou na parkovišti a pak hned vyrazil do autoškoly. Hrůza!

Proč?

Řidičák jsem dělal v Praze a ve Vysočanech to suverénně poslal na hlavní. Vůbec jsem netušil, že i když mi svítí zelená, musím si hlídat odbočení vlevo. Nebojte, nic se nestalo.

Jak jste se od dob autoškoly řidičsky změnil?

Naučil jsem se dávat blinkr. To mi tehdy opravdu moc nešlo.

Foto archiv iSportu

Co vám v autě nesmí chybět?

Navigace. Zabudovaná! Ty přilepovací na okénko vyloženě nesnáším. A pak dobré rádio. Nejsem jako Petr Nedvěd, který se chlubil, že v autě poslouchá motor. Jenže to mluvil o svém bentley. Já poslouchám hudbu – nahlas. A tancuji při tom rukama na volantu. Vidíte, jak jsem se od autoškoly změnil. Stačím zvládnout i to, co k řízení mít nemusím.

Nemůžeme se toho nedotknout. Co Milan Škoda a auta značky Škoda?

Malé zkušenosti. Táta měl stopětku, tak do té jsem si samozřejmě jednou dvakrát sedl. Ale že bych měl škodovky kvůli svému příjmení povinné, to ne. Leč jméno mi k jednomu snu pomohlo.

Povídejte!

Vyhrál jsem anketu o gól roku, chtěli se mnou do televize natočit medailonek a říkají: „Hele, jmenuješ se Škoda, co se projet rallyeovým vozem? Posadili mě vedle Vojty Štajfa, super zážitek. Řídit takové auto bych asi nezvládl, ale coby navigátor jsem obstál a užil si to víc, než kdybych – pomalu – řídil sám.

Hezký splněný sen. Máte ještě nějaký?

Jak stárnu, sny odmazávám. Jako malý jsem jich měl hodně. A jeden z nich – dostat se na mistrovství Evropy a dát na něm gól – jsem si letos splnil. Takže ve fotbale už mi bohatě stačí zůstat zdravý. A na silnici? Moc se mi líbí Nissan GT-R. Takže když mě někdy svezete, budu šťastný. Vlastnit ho nemusím. Musel bych se napojit na benzinku - a pak: Andulku přece nezradím!

Články odjinud


Články odjinud