Rád se při play off přizpůsobím ostatním. A na ledě to funguje
Uběhnul další týden a já vás zdravím z Bostonu. Jsem moc rád, že mám stále sezonu, protože kdo si tohle z hokejistů může teď ještě říct? Moc si cením toho, že jsem jedním z nich. Je super, že jsme se s Bruins dostali až do finále Stanley Cupu, kde nás čeká Chicago.
Snad ani nemusím psát, jak moc mě láká si opět sáhnout na Pohár. Naposledy jsem si finále zahrál v roce 1992 a naším soupeřem bylo stejně jako teď Chicago. Hrozně to letí, už je to 21 let. To jenom dokumentuje, jaký už jsem stařec. Když jsme vyřadili Pittsburgh a připomněli mi tady hned místní novináři, po jaké době si zase zahraju finále, říkal jsem jim, že jsem jako sedmdesátiletý chlap, který je vděčný za každý další den života.
A já to takhle mám s hokejem. Obrovsky si to užívám. Jo, a když už jsem mluvil o tom věku, tak když se na mě teď podíváte, jak vypadám, klidně byste mi těch sedmdesát tipnuli... Ale rád ještě nějaký ten den vydržím a nechám se dál zarůstat. Moje práce je na ledě, ne někde na módní přehlídce, takže je úplně jedno, jestli mi to sluší, nebo ne.
Samozřejmě si na ten rok 1992 ještě pamatuju. Jo, to bylo něco jiného... Bylo mi dvacet, byl jsem takový bezstarostný mladík, s věkem se pochopitelně člověk mění. I ten hokej se hrozně změnil za tu dobu, přeci jenom už je to téměř čtvrt století. I teď udělám všechno pro to, abychom Chicago porazili, tehdy to bylo ještě s Pittsburghem, podařilo se nám to ve čtyřech zápasech. Měl jsem z toho obrovskou radost, vyhráli jsme Stanley Cup podruhé ve dvou letech.
Pochopitelně jsem si myslel, že i nadále to půjde takhle hladce. Jenže nic není automatické, podívejte na můj případ. Na další šanci jsem musel čekat 21 let... A určitě máme na to, aby se nám to podařilo. Protože naše největší síla je právě v tom, že hrajeme jako tým. Můžete říkat, že je to jenom fráze, ale ono to tak opravdu je. Ta týmová chemie nám teď v Bruins fakt funguje. Věříme si. A když se všechno sejde, můžeme porazit kohokoliv.
Teď jde o to, aby nám vydržela forma. Protože proti Pittsburghu jsme hráli opravdu dobře. Pokud jde o mě, je to pořád dokola. Na gól v play off stále čekám, už ty zápasy ani nepočítám. Ale kdo ví, třeba to přijde v ten nejdůležitější moment. Musím pořád věřit. Třeba se mi právě ve finále podaří něco velkého. Uvidíme.
S hokejem ještě praštit nechci
Je jasné, že v Bostonu hrajeme trochu jinak, než na co jsem býval během své kariéry v NHL zvyklý. Ale moc dobře chápu, že v play off se nemůžou hrát tak otevřené zápasy, takže se tomu musím přizpůsobit. Je blbost, aby se mi přizpůsobovali ostatní, teď se musím na ten styl adaptovat já. Ale na ledě to funguje, což mě moc těší. A nemám s tím problém. Jinak se snažím teď během play off pořádně soustředit, nechci se moc rozptylovat věcmi kolem. Ani rozhovory moc nevyhledávám, mám radši klid. I když je jasné, že hlavně po zápasech s novináři musím promluvit.
Pokud jde o to, co bude dál, tak to teď vůbec neřeším. Vím akorát to, že s hokejem praštit ještě nechci. Stále ho mám moc rád na to, abych končil. Teď ale myslím jenom na to, aby pro nás byl poslední zápas vítězný. Nic jiného neřeším. Tak nám držte palce!
