Středa 12. srpen 2020
Svátek slaví Klára, zítra Alena
Polojasno 29°C

Hvězda Štambacher vzpomíná na zlaté Hry v Moskvě: Tondo, dones basu piv!

Autor: nem

Na pražském Vítězném náměstí vypráví o největším vítězství své kariéry. O zlaté medaili z olympijských her v Moskvě v roce 1980. Ano, to byly ty Hry v rozděleném světě, které západní země bojkotovaly kvůli tomu, že Sovětský svaz vojensky přepadl Afghánistán. Československo přemohlo ve finále NDR (1:0) a František Štambachr svojí bájnou levačkou nahrál na rozhodující gól Jindřichovi Svobodovi.

Františku, vybavíte si, jak se ta akce zběhla?
„To víte, že jo. Byl tam faul. Petr Němec rychle rozehrál mně do křídla. Já jsem utekl, dal jsem centr a Jindra Svoboda to nadvakrát dal.“

Uvěřil jste v té chvíli, že zlato je doma?
„Tohle byl zápas na nula nula. Žádné velké šance, prostě nic. Boj. Po tom góle jsme věřili, že bysme mohli, ale ten, kdo brání výsledek, tomu to utíká pomaleji. Věřili jsme tomu, že už to vyhrajeme, ale ještě nebyl konec. Chybělo nějakých deset minut.“

Když přeběhly a rozhodčí naposledy pískl, jaké to bylo?
„Úžasný pocit něco vyhrát. Já říkám, ať kdokoliv cokoliv vyhraje, je to obrovský úspěch. Ona se ta olympiáda trošičku podceňuje, že ta medaile nemá takovou cenu. Že tam nebyla všechna mužstva. Já jsem ale jiného názoru.“

Tuším, co myslíte. Povídejte.
„Nejen podle mě byly tenkrát mančafty ze socialistického sektoru nejlepší. NDR, Sovětský svaz, Maďarsko, Polsko, Bulharsko. Navíc náš názor byl a bavili jsme se o tom, že nejtěžší bylo se na tu olympiádu dostat. Maďary, Poláky a Bulhary musel náš mančaft vyřadit. Já jsem tu kvalifikaci ale nehrál. Byl jsem s áčkem na mistrovství Evropy v Itálii a odtud si nás trenér Havránek pět vzal do Moskvy.“

František Štambacher se udržuje v obdivuhodné formě
František Štambacher se udržuje v obdivuhodné formě

Třeba Láďa Vízek tvrdí, že olympijské zlato je víc než bronz z italského Eura.
„No samozřejmě. Kolik lidí o sobě může říct, že vyhráli olympiádu? Pro nás pro všechny je to daleko největší úspěch, jakého jsme kdy dosáhli.“

A také jste ho v Moskvě jaksepatří oslavili?
„Pamatuji si, že Honza Berger tenkrát v olympijské vesnici pořád posílal tehdejšího předsedu ČSTV Himla pro pivo: Tondo, dones basu piva. Nic obrovského, jako to bývá teď, to nebylo. Žádné velké pití, ale pivo bylo.“

Když jsme u té olympijské vesnice, jak to v ní v tehdejším Sovětském svazu, baště komunistického bloku, vypadalo?
„Nikdo vás do vesnice nepustí jen tak, takže prohlídky samozřejmě byly, ale nikdo nás nevodil s pistolí, nechodili jsme pod samopalem. Nemůžu srovnávat, na jiné olympiádě jsem nebyl, ale od té doby, co se stalo v Mnichově 1972 (teroristé z Palestiny unesli a zavraždili jedenáct členů izraelské výpravy), to tak bylo všude. Jinak jídlo výborné a co člověk potřebuje? Postel, sprcha. A s olympioniky z jiných zemí jsme se bavili úplně normálně.“

Sejdete se někdy se slavnou moskevskou partou?
„Když bylo pětatřicáté výročí, tak jsme se sešli na Lipně. Byla myšlenka, že bychom setkání udělali i letos, ale koronavirus nám to zkazil. Mluvil jsem s Honzou Bergrem, on tohle většinou zařizuje, ale nic se asi nechystá. A k tomu Lipnu mám ještě takovou vzpomínku…“

Sem s ní.
„Propagovali jsme tam při tom ten pěší fotbal. Já nevím, kdo na to přišel, ale je to hrozný. Smí se jen chodit, přihrávat. Je to pro nás nezvyk. My jsme zvyklí fyzicky si popoběhnout, ale to v tomhle člověk nesmí. Mně se to nelíbí.“

Když vidím vaší vitalitu, ani se nedivím. Jak to děláte?
„Dělám správce sportovních zařízení armády na Ruzyni. Jsem v důchodu a pracuju ve fitcentru. Čistá hlava, mám kolem sebe mladé lidi a sám se také hýbu. A máme starou gardu, internacionály, takže i fotbálek si zahrajeme. Dneska už jsem tam nejstarší, ale jezdíme hrát. Přes prázdniny i v září máme na každou sobotu naplánovaný fotbálek.“