Bohačík končí v reprezentaci: Dal jsem si na papír pro a proti. Jsem Bartoňův fanoušek
Vzhledem k jízdě, jakou v národním týmu zažil, to pro něj nejspíš nemohlo být snadné rozhodnutí. Přesto se k němu v létě odhodlal. A už se nenechal zviklat. Křídelník basketbalistů Nymburka Jaromír Bohačík se ve 33 letech loučí s národním dresem, který oblékal od EuroBasketu 2017 až do letoška, kdy se jeho derniérovou akcí stalo mistrovství Evropy v Rize. Dál se bude věnovat klubovým povinnostem v nymburském dresu.
Jak dlouhé bylo rozhodování, že v reprezentaci skončíte?
„To asi ani nevím. Nicméně to rozhodnutí jsem udělal už před mistrovstvím Evropy v Rize. Věděl jsem, že to bude moje poslední reprezentační akce, takže to není nějaké momentální rozhodnutí, ale plánovaná věc.“
A proč právě teď?
„Prostě ten čas nějak dozrál. Všechny věci se sešly a dávalo mi to smysl. Mám velký papír, kde jsem měl napsaná pro a proti, a všechny ty věci, co se změnily, a vyšlo mi to takhle. Takže jednoduchá trojčlenka. A co jsem tam měl napsáno? To jsou moje záležitosti, nicméně si myslím, že ten věk už pokročil, moje tělo se někam posouvá a mám pocit, že nastal ten správný čas, kdy pověsit reprezentační dres na hřebík.“
Všelijaká kritika expertů, která se objevila po letošním EuroBasketu, nebo jeho nevydařený průběh, tedy neměl na vaše rozhodnutí žádný vliv?
„Ne, ne, tohle vůbec nemělo vliv. Už před turnajem jsem věděl, že ten turnaj bude můj poslední. Takže ani kritika expertů na všechno tam nehrála roli.“
Stejně ani jakýkoli nový nastupující kouč už by vás nedokázal přesvědčit?
„Ne. My jsme dokonce měli i sezení s novým trenérem Lubošem Bartoněm po tom, co byl jmenován. Mluvili jsme spolu, ale mé rozhodnutí už bylo finální, takže ani ta trenérská změna už to nemohla ovlivnit.“
A nemůžete se už ani vrátit na výpomoc, pokud by došlo na dramatickou personální kalamitu v národním týmu?
„Myslím, že to se nestane. Když vezmu v potaz svoje tělo, tak ten basketbalový život se asi nebude prodlužovat donekonečna.“
Ani nikdo z užší, případně širší rodiny se vás nepokoušel přesvědčovat?
„Musím říct, že jsme se o tom samozřejmě bavili, právě i se širší rodinou. A mám takový pocit, že moje rozhodnutí podpořili. Jsou to lidi, kteří mě znají nejvíc, a asi věděli, že když už se rozhodnu k něčemu takovému, tak to nebudu měnit.“
A co teď třeba řeknete své dcerce, až se zeptá, proč už táta nestojí při té hymně na hřišti?
„Tak moje dcera je sice politicky nadaná, takže navenek všude a vždycky říká, že strašně ráda chodí na basket, ale upřímně - to dění na hřišti ji až tak nezajímá. Takže myslím, že ona se mě zrovna na tohle ptát nebude a budou jí bohatě stačit nymburské zápasy v české lize a v Lize mistrů.“
Budoucnost reprezentace? Neviděl bych to temně
Když budete upřímný, měl jste pocit, že už vám reprezentační zápasy nepřinášejí stejnou radost jako dřív?
„Ten reprezentační tým je živý organismus a my jsme měli nějaké období, kdy naše sestava byla trvaleji dost podobná, a měnilo se jen pár lidí. Postupně se to samozřejmě obnovovalo a měnili se i lidi kolem, nejen samotní hráči. Nemyslím si ale, že by ta radost z hraní v národním týmu byla v čase menší. Jasně, po té vlně s mistrovstvím světa, olympiádou nebo EuroBasketem doma už to nebylo tak slavné jako kdysi, ty výsledky nebyly takové, ale já nad tím takhle asi nepřemýšlel. Vždycky, když jsem jel na akci nároďáku, tak jsem šel vyhrát a udržoval jsem si to sám pro sebe, co nejjednodušší to šlo. A až se jednou budu mít chuť poohlídnout za tou kariérou, a budu ji brát jako celek, tak to budu hodnotit jen pozitivně.“
Jak vidíte další budoucnost národního týmu po postupném odchodu vás, kteří jste stáli za těmi největšími úspěchy v éře samostatnosti?
„Asi se budu opakovat v tom, že reprezentační tým je opravdu živý organismus a vzhledem k velikosti naší země se basketbalově budeme vždy pohybovat v určitých cyklech. A já bych to neviděl temně, prostě tou prací a nějakou koncepcí i novými lidmi, co tam přijdou, se to určitě promění a po čase to bude vše zase zalité sluncem.“
O letošním EuroBasketu se namluvilo a napsalo ve veřejném prostoru leccos, ale vy jako hráči a přímí účastníci jste se ještě tolik nevyjádřili. Můžete teď říct, jaký byl váš převažující pocit z turnaje?
„Převažující pocit mě jako hráče je samozřejmě vázaný na výsledky, přičemž si myslím, že jsme si všichni představovali, že budeme hrát jinak. A ty výsledky jsou vždycky podložené právě předvedenou hrou. A bohužel v době mistrovství Evropy jsme nebyli na takové úrovni, na jaké bychom si přáli a asi i měli být. Takže za mě to byl určitě nepovedený turnaj. Nicméně už toho bylo řečeno hodně a já bych nějakou hloubkovou analýzu v tomhle rozhovoru dělat nechtěl. Bylo by to na delší povídání.“
Kouč Diego Ocampo při oznámení jeho konce u týmu uvedl, že asi bude lepší, když jej povede někdo místní, více svázaný s prostředím. Měl jste i vy pocit, že to česko-španělské propojení do sebe nějak nezapadlo?
„Vzhledem k tomu, že trenér Ocampo to s tímhle ukončil a byl lodivodem toho mužstva, tak to tak nejspíš je. Myslím, že koncepce toho, proč byl povolán k národnímu týmu, byla zjevná. Byla to nějaká dlouhodobější práce, hodně se tenkrát mluvilo o určité přestavbě, kdy měl trenér pracovat s mladými talenty, což se asi i naplňovalo vzhledem k tomu, kolik nových tváří, které měly určitou roli a herní vytížení, se v týmu objevilo. Takhle jsem to chápal i já, že jeho kvality jsou především v tom, že umí rozvíjet mladší hráče, což, myslím, nikdo nezpochybňuje - vzhledem k tomu, čeho v kariéře dosáhl. Samozřejmě je to ale reprezentační tým, výsledky jsou vždy až na prvním místě a výsledky byly, jaké byly. Trenér si to vyhodnotil takhle, takže asi měl pocit, že to nefunguje. Ale musím taky říct, že já s ním po mistrovství Evropy nemluvil, takže nemám k tomu nic bližšího, jen to, co jsem se dočetl v médiích.“
Byl jste u první olympiády i u prvního mistrovství světa pro samostatné Česko. Jak silné vzpomínky to stále jsou?
„To mistrovství světa v Číně pro mě byla jedna velká pozitivní pohádka. Úplně úžasný turnaj, z nějž si nemůžu vzpomenout na nic negativního. A ta velká pohádka pokračovala i po návratu do Česka, kdy tady byla podle mě taková vlna euforie z basketbalu, kterou jsme si užívali nejen během turnaje, ale i potom. A ta olympiáda pak byla ovlivněná jak pro mě osobně tím covidem, tak samozřejmě i pro celý svět. Bylo to bez fanoušků a celé takové pochmurné. Pořád ale šlo o olympijské hry a zpětně jsem moc rád, že jsem to rozhodnutí odjet tam udělal a mohl to zažít, i když to čistě prožitkově byla taková poloviční olympiáda.“
Nezapomenutelný návrat z olympijské kvalifikace
Už víte, jaké historky ze zákulisí jednou budete vyprávět dcerce, až o to projeví zájem?
„Tak nad tím jsem ještě nepřemýšlel. Teď spíš zvažuju, v kolika letech bude ten správný čas jí přečíst první díl Harryho Pottera. To mi teď přijde důležitější. Zatím jsou jí čtyři, takže na to má ještě čas, ale v budoucnu ji určitě budu nějakými historkami z mého basketbalového reprezentačního života nudit. Jenže to už bude za tak dlouho, že osmdesát procent těch historek nebude pravda a bude zkreslená mou pamětí, takže ono je to vlastně jedno.“
Kdybyste teď měl vybrat jeden nejsilnější zápas, jednu akci nebo moment z reprezentačního působení, co byste zvolil?
„Určitě nezapomenu, jak jsme se vraceli z úspěšné olympijské kvalifikace v Kanadě, kdy jsme měli nějaký přestup, a tenkrát ty covidové restrikce opravdu jely naplno a já se už tam necítil moc dobře. Takže když jsme chodili po letištích a oni tam měřili teplotu lidem, tak jsem se schovával mezi kluky, protože jsem se obával, že mě nepustí domů. (smích) A pokračovalo to tak, že během letu zpátky Kuba Šiřina v letadle viděl, že se necítím moc dobře, a protože měl tři sedadla jen pro sebe, tak mě pustil na své místo, kde jsem asi na dvě hodiny usnul na jeho polštáři. Potom jsme se zase vystřídali a zjistili jsme po příjezdu domů, že on má covid taky, takže zaplatil za to, že byl na někoho tak hodný. Nikdy mi to ale nevyčítal.“
Jak jste si jako špičkový sportovec užíval chvíle slávy a jakým způsobem jste naopak vstřebával kritiku z veřejného prostoru?
„To první pro mě bylo spíš stresující, protože jsem se měl občas zúčastnit třeba talkshow Jana Krause nebo Karla Šípa, a to byl spíš stres, než že bych si to užíval. Hodně jsem se tam zapotil. A co se týče těch kritických komentářů, tak myslím, že jsem člověk, který to moc nevnímá. A vzhledem k tomu, co jsem si všechno přečetl, a zároveň vzhledem k tomu, že jsem byl aktivním účastníkem těch věcí a vím, co se tam všechno dělo, tak ono to vždycky v televizi vypadá trochu jinak. Nevěnuju tomu úplně pozornost, protože si myslím, že vždycky nejhlasitější jsou ti, kteří tam ani nebyli, a to je, myslím, škoda.“
A berete jako hráč kritiku třeba od bývalých známých reprezentantů jako porušení jakýchsi stavovských pravidel, nebo to vnímáte tak, že to prostě k veřejné činnosti všeho druhu patří?
„Myslím, že to k tomu patří. Kritika těchto lidí, nebo jejich názor má svou váhu. Vždycky proto záleží na tom, kdo to říká. Zrovna tito lidé si v tom sportu prožili svoje, byť vždycky je tam to bé, protože u těch situací osobně nebyli, proto ta realita je trošku jiná. Jasně, někdy to mrzelo, ale pokud má někdo za sebou nějakou svoji zkušenost a má potřebu se k tomu vyjádřit, tak to určitou váhu má. Řekl bych, že i kritika je v pořádku a hlavní je vzít si z toho ty správné věci.“
Co byste do prvních ostrých zápasů popřál novému kouči lvů Luboši Bartoňovi a celému týmu do budoucích let?
„Upřímně, Lubošovi hodně fandím, protože si myslím, že to nepřebírá v lehké situaci vzhledem k tomu, že trenér Ocampo oznámil odchod relativně nedávno. Nemá moc času a ty podmínky má ztížené hned na startu, protože listopadové kvalifikační okno se nezadržitelně blíží. Ale myslím, že Luboš má tolik zkušeností a i vzhledem k tomu, jaký byl velký hráč, že bude určitě i výborný trenér, i když já jsem ho jako kouče nikdy nezažil. V podstatě jsem ale vyrostl díváním se na něj v České televizi, když hrával v Evropě. Jsem tedy jeho fanoušek. A týmu přeju velké zápasy, co možná nejvíc emocí a velkých vítězství. Tohle se nezmění nikdy, a i když už nebudu v dresu, tak budu fandit. A upřímně se těším, že se přijedu na kluky podívat na Královku proti Švédům a se všemi se setkám.“
