7°C
Neuvěřitelný život olympijského šampiona, který chtěl zemřít: Sex, drogy a rock'n roll!
Když si člověk projde příběh tohoto amerického plavce, jen těžko mu uvěří. Přesto je to skutečný život Anthonyho Ervina (39), který zakusil mnoho výrazných zvratů, než našel svůj cíl. I přesto dokázal získat hned tři zlaté medaile na olympijských hrách.
Příběh začíná už v raném dětství. Anthony byl hyperaktivní dítě. Aby svou energii nasměroval správným směrem, byl rodiči poslán na plavání. Navíc od pouhých devíti let byl nucen pít uklidňující přípravky.
Ani tyto obtíže mu však nezabránily ve velmi úspěšné sportovní kariéře. Od útlého věku stanovoval plavecké rekordy a byl považován za větší talent než právě legendární a o pár let mladší a v mládí rovněž hyperaktivní Michael Phelps. Brzy o jeho nesporném talentu věděla nejen Kalifornie, ale celé Spojené státy americké.
Ani tak se ale nečekalo, že se mu podařilí zazářit na olympiádě v Sydney. V pouhých 19 letech porazil hvězdného Alexandera Popova, získal zlato a jeho hvězda začala zářit naplno. Později přiznal, že si experimentálně snížil dávku užívaných sedativ, aby využil svůj hněv a agresi k lepšímu výkonu. Tento pokus mu vyšel.
Trenéři amerického týmu si mnuli ruce. Měli k dispozici talent, jaký se jen tak nevidí. Ovšem zároveň se vědělo, že pracovní morálka Anthonyho není zdaleka ideální. Byl líný a nezvládal nápor slávy a peněz. Začínal upadat do depresí a plavání ho unavovalo.
„Stále více jsem se potápěl do samoty a nerozuměl jsem tomu, kdo jsem. Plavání se stalo povinností a bazén vězením.“ Aby se vymanil z trápení, ukončil v pouhých 22 letech kariéru. To byl však terprve začátek nekonečných párty, experimentování s drogami a nezávazných orgií.
„Měl jsem tolik příležitostného sexu s různými dívkami, až to bylo nechutné. Nelze takhle žít. Už mě unavovala skutečnost, že mi všichni neustále říkali, jak musím dál sportovat, studovat a všechny takové nesmysly. A chtěl jsem, aby všichni šli do pekla a dostali se ode mě pryč,“ komentoval své temné časy Ervin.
Jako téměř u každého podobného příběhu i tento mohl skončit velmi neslavně. Jednoho dne už toho bylo příliš a velká dávka pilulek málem vykonala své dílo. „Nemohl jsem se ani zabít. Myslel jsem, že jsem to už udělal. A když jsem se probudil, byl jsem dokonce smutný, že to nevyšlo. Ale po chvíli jsem si uvědomil, že to je druhá šance. Pak jsem se znovu narodil.“
I nadále však Ervin pil a fetoval. Snažil se najít si práci, ale vždy ho rychle vyhodili. Do toho hrál s rockovou kapelou »Weapons of Mass Destruction« a to jediné mu pomáhalo. Hudba mu dala svobodu, kterou postrádal ve sportu.
Nakonec se zoufalý Anthony přestěhoval do New Yorku, kde potkal dávného přítele. Ten mu dohodil možnost trénovat děti v jednom z bazénů na Manhattanu. Tady si uvědomil, jak moc mu plavání chybí a že si to pouze nechtěl přiznat.
Během jediného roku se dokázal vrátit do amerického týmu a kvalifikoval se na olympiádu v Londýně. Tam skončil pátý. Opravdový zlatý hřeb však přišel o čtyři roky později. Ervin pracoval poctivě, aby se ještě jednou stal šampionem a v Riu se mu to povedlo. V 35 letech se stal nejstarším olympijským vítězem v plavání.
„Nezachraňuji stovky životů, jen plavu jeden bazén. 50 metrů a to je vše. Už nemyslím na pozornost okolí. Nyní mám něco, co tam předtím nebylo - pracovní morálku a lásku k tomu, co dělám.“
Příběh jedné neuvěřitelné životní cesty byl završen.
