Je to moc smutné, že tady s námi paní Dana (†97) není. Ale vzpomínky zůstávají. Na její nový příbytek kousek od trojského mostu, kde vítala návštěvy ve svých posledních letech. Museli jste projít uličkou mezi živými ploty. A kdybyste se ztratili, hledat olympijský oštěp z Helsinek, který sloužil v okně jako věšák na prádlo.
Na podzim 2018 Dana Zátopková ve svém bytě přivítala malou delegaci z naší redakce, aby kvůli stoletému výročí republiky vyhověla naší prosbě ještě jednou zavzpomínat na slavný helsinský den, v němž si spolu se svým Emilem podmanila historii světového sportu.
Dobře si pamatuju, že seděla za stolem v kuchyni nad svým a Emilovým životopisem s názvem Náš život pod pěti kruhy. Do ní totiž vložila všechny své vzpomínky a zážitky. Dala si záležet, aby na papíře byl jen odraz reality. A pak se ke knize vracela jako ke své osobní Bibli, v níž si staré historky oživovala. Udělala to i před naším posledním rozhovorem. Chtěla si být jistá, že se od reality ani trochu neodchýlí. Přesto, že už spoustu těch zážitků vyprávěla tisíckrát.
Tak byla Dana Zátopková precizní. Když jsem slyšel, že si ve svých posledních týdnech naplánovala celý svůj pohřeb včetně květin, čestné stráže a fotek, trochu mě zamrazilo. Ale taky jsem se usmál.
Tohle byla přesně ona. Životem šla s úsměvným nadhledem. Milovala humor a smích. Měla ho v srdci. Asi i proto tak pomalu stárla.
„Když jsem se podívala okolo, viděla jsem dost lidí, kteří vypadali hrozně staře. Trošku jsem se zděsila. Říkala jsem si: Co já tady dělám? A pak jsem si uvědomila: Blázne, vždyť ty sem patříš, je ti jedenaosmdesát!“ vyprávěla například před lety své zážitky z udílení státních vyznamenání.
Měl jsem to štěstí s ní během posledních dvaceti let párkrát mluvit. Poprvé to bylo, ještě když žil i její muž. Bylo to ještě v jejich vysněném domku v Troji, který svépomocí sami postavili, a kde byli šťastní.
Emil a Dana. Dana a Emil. Jako by se pro sebe narodili. Přišli na svět ve stejný den. Takové páry na světě jistě existují. Oni ale v jeden den, 24. července 1952 v Helsinkách, vyhráli i olympiádu. To už je úplně pohádkový příběh. A taky měl odpovídající ohlas.
Jenom snad… Dana vyhrála svou zlatou medaili v olympijském rekordu. Víc dokázat nemohla. Její Emil ale v Helsinkách vyhrál dokonce třikrát. Vyhrál pětku, desítku i maraton, nastavil limit, který už zřejmě nikdy v budoucnu nikdo nepřekoná. Sláva šla hlavně za ním. A ještě, když po závodě před novináři v dobré náladě prohlásil, že měl na triumf své ženy jistě nějaký vliv, když těsně před jejím závodem vyhrál svoje zlato.
Drobný žert, který však Danu zřejmě trápil. Byl to tehdy i její životní den. A Emilova věta (určitě ne špatně myšlená) jen podpořila směr novinářských story o legendárním a nepřemožitelném běžci. A jeho ženě.
Je známo, že na mnohých besedách po návratu z Helsinek to přesně takhle bylo. Vítáme Emila. A pak jeho manželku.
Dana byla ovšem svébytná šampionka se svým vlastním závodnickým egem. Její helsinské zlato bylo jen začátkem její největší éry. O dva roky později vyhrála mistrovství Evropy. O další čtyři roky později, když už byl Emil na odpočinku, to zopakovala.
Zemřela Dana Zátopková. Jak se stala legendou českého sportu?
Video se připravuje ...
V roce 1958 taky v Praze na Strahově překonala výkonem 55,73 metru světový rekord. Byl to poslední historický výkon dosažený ještě dřevěným oštěpem. Dana mi jednom o tom dni vyprávěla. Měla to všechno před očima. Mluvila o skvělé náladě v krásném dni, muzice, která ji nabudila, o tom, jak radostně poskakovala. Žádné úsilí se zaťatými zuby, ale uvolněný hod. Pro radost.
A v roce 1960 k tomu všemu na olympiádě v Římě ještě vybojovala stříbrnou medaili. A taky si to patřičně vychutnala. Na Emila vymyslela malou rošťárnu. Když své stříbro dostala, přinesla ho ukázat na čestnou tribunu a prohlásila: „Tady ji máte. To abych ukázala, kdo je Dana Zátopková. Emil je jen můj manžel.“
Tohle malé štengrování ale jen okořenilo vztah, který přes různé bouře a persekuci komunistického režimu přetrval přes půl století.
K vyprávění o olympiádě z roku1948 v Londýně Zátopková knihu nepotřebovala. Líčila mi, jak za ní tehdy do ženského internátu v Northwoodu přišel Emil na návštěvu, aby jí ukázal svou zlatou medaili z běhu na 10 000 metrů.
Signálem jim byla pískaná melodie známé slovácké písničky. Vyrazili spolu k bazénu, sedli si na kraj, medaile se jim vysmekla a spadla do vody. Emil se tehdy vysvléknul, nahý pro placku skočil. A právě, když na sebe za stromem soukal trenýrky, dorazila přísná ředitelka internátu. Emil, čerstvý olympijský šampion, se došoural k vrátkům z areálu, řekl ahoj, zakopl a skutálel se ven.
Smích byl s Danou prostě všude, ten milovala. Stejně tak vášnivě jako oštěp. Povídali jsme si jednou u příležitosti jejích 85. narozenin a najednou jsem zjistil zajímavou věc. Dana mluvila pořád tak, jako by ještě závodila. „Vím, že když hážu jeden den, druhý den nesmím házet. To mi to pak nejde, jsem vypráskaná,“ řekla tehdy doslova.
Vyptal jsem se na to a zjistil jsem, že si Dana i jako osmdesátnice v hlavě pořád promítala oštěpařské hody. Třeba, když ležela v posteli. A dlouho se jí zdávaly oštěpařské sny. Docela strašidelné: „Pádím pryč a oštěp všelijak zahýbá, furt za mnou.“
Bude strašně chybět. S Danou Zátopkovou odchází svědek minulých časů.
„Mě vždy zamrzí, když odcházejí starší lidé, že s nimi odchází i to, že nemohou již předávat svou historii,“ řekla Barbora Špotáková . „Její vyprávění jsem milovala, jsem proto ráda, že stihla napsat svoji knihu, kde nám kus ze sebe tady nechala.“
Paní Dana tohle věděla. Proto do své biografie vložila tolik práce a úsilí. Nechala tady autorizované svědectví o tom, jaká byla. Šampionka Dana, která měla svého manžela Emila.
Témata:
atletika, komentář, overtime, sport, Martin Hašek, Emil Zátopek, Olympijské hry, Evropa, Barbora Špotáková, Londýn, zlatá medaile, Helsinky, stříbrná medaile, Dana Zátopková, manžel, Bible, Sport na Heureka.cz
Související články
