7°C
Maratonkyně Vrabcová Nývltová na svých pátých hrách trpí: Jsme jako ve vězení!
Třikrát pod pěti kruhy závodila na běžkách, v Japonsku má běžet svůj druhý olympijský maraton. Jenomže Evu Vrabcovou Nývltovou (35) drtí přísné podmínky i zdravotní problémy a neví, jestli se v pátek o půlnoci vůbec na start postaví.
Vytrvalci nejsou v olympijské vesnici v Tokiu, ale v Sapporu, kde se poběží maraton. Jaké jsou na severu Japonska podmínky?
„Nic se tady nesmí, ani s tréninkem to není moc žhavé. Máme tu 900 metrů dlouhý asfaltový okruh kolem stadionu, je to nahoru a dolů, normální trénink tam neodběháte. Nedá se jít do posilovny, na rotoped nebo běhat na měkkém, masážní stůl jsme sháněli tři dny. Naše výprava na to bohužel moc připravená nebyla, ostatní si to všechno přivezli.“
Je v Sapporu cítit olympijská atmosféra?
„Ne, tady není vůbec nic, ani jeden kruh. Trénujeme na stadionu ze zimní olympiády v roce 1972, ten je snad v původním stavu. Hotel je pěkný, ale co se jídla týče, je to těžce podprůměrné, přirovnala bych to k pionýrskému táboru.“
Ještě ze soustředění z Kóči jste hlásila, že byste nejraději odletěla domů. Platí to i v Sapporu?
„Trošku si vyčítám, že jsem sem vůbec odjela, fakt to za to nestojí. Všichni si tu připadáme jako ve vězení. Na letišti nás cestou na záchod hlídá 5 lidí, z hotelu můžeme jen na 50 metrů, a když jdeme přes přechod a proti nám jde Japonec, musíme počkat, abychom ho nepotkali. Přijde mi to hodně potupné.“
Ostatní atleti mohou být venku aspoň ve vesnici. Vy takovou možnost vůbec nemáte?
„Kromě tréninku jen když čekáme na autobus a když jdeme do sousedního hotelu. Číňani těch 50 metrů mezi hotely dokonce na zelenou běhali tam a zpátky.“
Před olympiádou jste mluvila o útoku na osobní a český rekord. Platí to pořád?
„V tuhle chvíli budu ráda, jestli vůbec odstartuju. Už před odjezdem jsem řešila zdravotní problémy a to, že tady nejsem schopná udělat trénink, který by mi seděl, tak se to spíš zhoršuje. Já vím, že je to tu pro všechny stejné, ale za mě tohle nemá nic společného s olympijskou přípravou. Ano, pokud jste zdravotně v pořádku, asi se přes to dá přenést. Ale v mém případě je to těžké.“
Co přesně vás bolí?
„Pořád mě trápí problémy po porodu, i když už je to dlouho (dcera Adélka se narodila loni v dubnu, pozn. red.). Ozvaly se těsně před olympiádou, ale pořád jsem si myslela, že je to v pohodě, že to půjde. Ale tady je to čím dál horší a vážně nejsem schopná říct, jestli to půjde.“
Takže vás tyhle potíže trápí už rok a půl?
„Víceméně. Vypadá to, že je to nějaká dysfunkce pánevního dna, možná špatně fungují orgány nebo jde o skryté poporodní zranění, které ještě nikdo neobjevil. V tuhle chvíli nejsem schopná na pravou nohu pořádně došlápnout a hned jak přijedu domů, chci zjistit příčinu.“
Kdy se rozhodnete, jestli do olympijského maratonu půjdete?
„Na poslední chvíli. Když si vezmu Ibalgin, klusat s tím jde, ale když se do toho opřu, vydržím bojovat s bolestí tak 10, možná 15 minut. Jenomže je to pořád olympiáda, já to nechci zabalit. Jsem si vědoma toho, že ať se rozhodnu, jak se rozhodnu, někteří lidé mě stejně ukamenují, takže teď hledám variantu nejmenšího zla.“
Takové rozhodování vám nezávidím.
„Můžu běžet na olympiádě s tím, že bych mohla uspět, to je hrozně lákavé. Ale taky se můžu zlikvidovat a už si nikdy nezaběhám… Musím to vyřešit, nechci končit kariéru, běhání mě pořád hrozně baví.“
