Zpověď biatlonisty Mánka: Proč zmizel ze scény?
Ještě před dvěma lety zazářil na juniorském mistrovství světa, loni se ale z biatlonového dění vytratil. Talentovaný závodník Ondřej Mánek (23) pokračuje v úspěšné dráze instagramového influencera, jeho sportovní plány ale výrazně zbrzdila nemoc. Jak dál vidí svoji budoucnost?
Když jste před dvěma lety na MSJ v Kazachstánu doběhl pátý, vypadalo to, že budete mít mezi dospělé hezky našlápnuto…
Ano, to byl biatlonově asi můj nejlepší rok. Měl jsem skvělého trenéra Honzu Buriana, který se vždycky snaží pro každého vymyslet individuální přístup. To mi hrozně vyhovovalo.
Jak se stalo, že jste z biatlonového kolotoče najednou vypadl?
Poslední závod jsem jel loni v lednu, bylo to na IBU Cupu v Osrblí, kde se mi ale vůbec nedařilo. Byl to ale takový jiný pocit, než když je člověk unavený. Bolely mě hodně nohy, cítil jsem se zle, takže jsem z těch závodů na vlastní žádost odjel. Šel jsem k doktorce tady u nás na Šumavě a ta mi zjistila přechozenou mononukleózu. Sama se divila, jak jsem s tím mohl vlastně závodit.
Biatlonista a influencer Ondřej Mánek: Co radí dětem?
• David Turek, Elmer Carvalho
Musel jste to tedy doléčit…
Ano, snažil jsem se to doléčit a pak jsem odjel ještě na jeden IBU Cup do Obertillachu, ale necítil jsem se prostě dobře, takže se ta sezóna ukončila. Pak mi dali vědět, že už nebudu součástí reprezentace, protože jsem si to nevyjel, neměl jsem z důvodu těch zdravotních problémů prostě přes zimu žádný výsledek.
Rozhodl jste se tedy skončit?
Na jaře jsem měl schůzku s Ondrou Rybářem a odjížděl jsem na ni s tím, že asi už bude konec. Nebudu lhát, tenkrát to byl fakt zvláštní pocit, úplně něco jiného. Bavíme se o květnu, loňského roku. Ale domluvili jsme se tam, že to zkusím po vlastní ose, že budu mít tréninkový plán a budu se snažit ho plnit. Samozřejmě jsem měl na sebe velké nároky a velké oči a pak, když přišlo na samotnou realizaci, tak to bylo těžší.
Ze začátku to šlo dobře, ale pak narazíte na problémy. Potřebujete třeba odjet rychlý trénink, ale když nemáte tu skupinu, tak se to dělá strašně těžko. Vím, že jsou sportovci, kteří se dokáží připravovat individuálně po vlastní ose, ale já si uvědomil, že mi chybí i společnost mých kamarádů z biatlonu. Přece jen ve skupině je sranda, to, když trénujete sám, nezažijete. Je těžké se sám vyhecovat a absolvovat rychlý trénink. Několikrát jsem byl někde na tréninku s mým dobrým kamarádem, Luďou Abrahámem, se kterým jsme společně působili několik let jako kolegové v reprezentaci.
Za co budu do konce života vděčný, je právě těch několik dobrých přátel, které mi biatlon přinesl. Řadím mezi ně právě zmíněného Luďka, Adama Václavíka, Kubu Kociána, či Evičku Puskarčíkovou, se kterou jsme v úzkém kontaktu od roku 2020, kdy řešila nějaké osobní věci a hodně lidí se k ní v tu dobu otočilo zády. V listopadu jsem byl měsíc v Livignu, kde Eva část roku s rodinou žije. Byli jsme několikrát na běžkách.
Vypadnutím z reprezentace jste přišel o veškerou podporu?
Já jsem do toho šel s tím, že si celou tu přípravu zaplatím sám. Několikrát jsem byl v zahraničí, třikrát v Ramsau, přes léto v Německu, kde měli sraz trenéři z celého světa, tam jsem byl asi pět dní s Ondrou Rybářem a pak jsem byl na přelomu listopadu a prosince měsíc v Livignu. Bylo to velké prozření. Když na ta soustředění člověk jezdí sám, tak najednou vidí, že třeba na Dachsteinu jen jedna cesta nahoru stojí 50 euro. To jsem si nikdy předtím neuvědomoval. Myslím, že v tomhle směru mi to hodně dalo. Člověku dojde, jaký komfort má od toho svazu, ve smyslu zajištění servisu včetně ubytování nebo vstupů na střelnici. Vlastně jsem byl letos sám sobě trenérem, servisákem i závodníkem.
Kolik vás to stálo?
Celá ta příprava stála téměř půl milionu korun. Všechno jsem to mohl realizovat hlavně díky tomu, že jsem schopen si vydělávat sám, což mě vlastně od těch sedmnácti let odlišovalo od ostatních. Ačkoliv mě kvůli tomu na začátku někteří třeba i v tom biatlonu vnímali negativně, tak teď mám pocit, že řada lidí by chtěla taky takhle fungovat jako já, ale asi to není úplně pro každého.
Když jsme u toho, na instagramu teď máte skoro 50 tisíc followerů…
Každý si myslí, že když má člověk třeba 100 tisíc sledujících, tak už mu to bude dobře fungovat, bude mít fajn reklamy, fajn práci, ale tak to úplně není. Teď už člověk nepotřebuje tolik lidí, ale záleží, jak s tím publikem pracuje. K tomu, aby se měl člověk dobře, stačí i třeba pět tisíc followerů. Já se po dobu, co mám instagram, snažím všem odpovídat, a pokud to jde, i vyhovět. Proto si myslím, že to všechno funguje, tak jak funguje. Mám skvělou reklamní spolupráci, kdy jsem hlavní tváří jedné firmy, která zajišťuje vybavení na běžecké lyžování a biatlon. Dneska už ale sponzoring funguje jinak než dříve. Nemám pocit, že už by někdo dal sportovci peníze "jen tak" z dobré vůle, že chce podporovat. Je to něco za něco. Když firmě přinesete obrat, kouká se na vás jinak, než když nosíte pouze logo na dresu, které ani není moc vidět.
Ale vraťme se k biatlonu… Vypadá to ještě na návrat?
Po Vánocích jsem jel mistrovství Polska, což pro mě bylo nějaké první změření sil. Nedopadlo to špatně, ve sprintu jsem měl dvě nuly, pak se jel individuál, tam to bylo za pět, což je na mě fakt hodně. Pak jsem měl jet ještě Český pohár v Novém Městě, ale někde jsem chytil chřipku typu A, byl jsem tři týdny úplně ze hry. Na chřipku se nalepila ještě další nemoc a byl z toho skoro měsíc mimo. Štvalo mě to, protože kdyby se ten český pohár povedl, tak jsem se mohl nominovat na IBU Cup do Osrblí, i kvůli tomu, že hodně lidí odjelo na univerziádu a šanci měli i lidé mimo reprezentaci.
Když z týmu vypadnete, je těžké se tam pak dostat zpátky. Bohužel zdraví bylo proti, což je prostě tak. Nebudu zastírat, že mě to mrzí. Následně jsem se s Ondrou Rybářem domluvil, že pojedu další dva České poháry v Letohradě a Jablonci. Do Letohradu jsem odjel, ale výsledek mě neuspokojil. Nebudu lhát, český pohár jsem jel po několika letech a byl to zvláštní pocit. Po návratu ze závodů jsem absolvoval komplexní vyšetření v nemocnici. Na plicním mi diagnostikovali astma, které se ještě více rozjelo po lednové nemoci. Možná ho mám po babičce, která se s ním léčí už dlouhou dobu. Do Jablonce jsem potom už neodjel, protože se mi i při rychlejším tréninku špatně dýchalo. Beru to jako fakt, nic s tím už nyní neudělám. Pro mě to znamená, že letos již žádné další závody zřejmě nepojedu.
Myslíte už tedy spíš na konec kariéry?
Za poslední rok jsem si uvědomil, že jsem se za posledních šest let skoro nezastavil. Hodně jsem oproti ostatním dojížděl, protože jsem ze Šumavy, odkud žádný další biatlonista z reprezentace není. Trávil jsem život v autě, neustálé cesty kvůli tréninkům a různým schůzkám, akcím, které jsou spojeny s firmami, kde jsem tváří. Momentálně se snažím pracovat s tím větším množstvím volného času. Jsem hodně na Šumavě, nejsem v kolotoči, ve kterém jsem lítal od čerta k ďáblu strašně dlouhou dobu a kolikrát to bylo už opravdu za hranou. Co bude dál, nechávám otevřené. Věřím, že co se má stát, se stane. Biatlon miluji, je se mnou skoro polovinu mého života...
