Je součástí nastupující generace biatlonistů. Možná právě on jednoho dne naváže na úspěchy Ondřeje Moravce či Michala Šlesingra. Život dvacetiletého Ondřeje Mánka ovšem není zdaleka jen o sportu. Od šestnácti let si vydělává na Instagramu a v budoucnu by si rád otevřel vlastní kavárnu.
Před dvěma lety přivezl z juniorského mistrovství světa tři stříbrné medaile. Doposud nejúspěšnější moment kariéry ovšem paradoxně zažíval v době velkého psychického vypětí. Kvůli narážkám okolí se rozhodl zhubnout a skrze nevyzpytatelné nálady přišel o kamarády. „Trvalo to asi šest měsíců, vůbec jsem tehdy nejedl. Měl jsem svůj sen, jak bych chtěl vypadat, a za tím jsem si šel. Vůbec mi nedošlo, že se vlastně ničím,“ líčí v rozhovoru pro iSport Premium biatlonista Ondřej Mánek.
Kde se vidíte za deset patnáct let?
„Není to určitě u biatlonu. Jsem hodně vášnivej barista. Mým snem je mít v budoucnu vlastní podnik. Kaváren je teď sice hodně, ale jsem přesvědčený, že když se udělá dobrá propagace, chytne se cokoliv. Viz třeba má oblíbená kavárna v Karlíně, která vznikla před dvěma lety a i přes covid si zákazníky našla. Dokud ale dělám sport, není na tyhle vlastní projekty moc času.“
Mezi známé milovníky kávy patří cyklisté. Platí totéž o biatlonistech?
„Připadne mi, že docela jo. Velký milovník je třeba Kuba Štvrtecký nebo Ondra Moravec. Ten mi dokonce doporučoval, který kávovar si koupit. Každopádně nic se nemá přehánět, ani pití kávy. Mluvím z vlastní zkušenosti. Před dvěma lety jsem měl složitější období, chtěl jsem zhubnout a místo jídla jsem začal pít kávu. Bylo to i osm šálků denně. Úplně jsem si tím rozhodil zažívání, což se negativně odrazilo i na výkonu.“
Proč jste chtěl hubnout?
„Já byl od malička tlusté dítě. Pamatuju si, že když jsme na základce chodili na plavání, měl jsem komplex z toho, že si musím sundat triko. Problém nebyl v tom, že bych se málo hýbal, ale neměl jsem žádné zábrany v jídle. Celý druhý stupeň jsem po škole chodil do fastfoodu, dal jsem si dva kebaby a šel na trénink. Nikdo mi jako malému neřekl, co jíst. V oddíle byli navíc všichni hubení. Tím to bylo horší a cítil jsem se tam jako vyvrhel.“
Dávaly vám to tedy ostatní děti z týmu, jak se říká, sežrat.
„Ano, ale oni to nemysleli špatně. Byl to jejich styl humoru. Já se z toho ze začátku navíc ani nějak nehroutil. Věděl jsem, že mám pár kilo navíc, to mi nemusel nikdo připomínat. Jenže ten hrnec není bezedný a jednoho dne přetekl. Řekl jsem si, že takhle to dál nejde, že s váhou musím něco dělat. Takhle to celé začalo.“
Povedlo se vám nakonec zhubnout tak, jak jste chtěl?
„Ano, ale mělo to spoustu negativních dopadů. Celá fáze hubnutí trvala asi šest měsíců, přičemž jsem za první dva měsíce zhubnul asi sedm kilo. Vůbec jsem tehdy nejedl. Na den jsem si stanovil limit 900 kalorií, což je pro aktivního sportovce opravdu málo. Měl jsem svůj sen, jak bych chtěl vypadat. A zatím jsem si šel. Vůbec mi nedošlo, že se vlastně ničím. V tu dobu jsem se taky přestal bavit s kamarády, protože jsem byl pořád strašně podrážděný. Najednou jsem v tom byl úplně sám.“
Odrazilo se to nějak i v trénincích?
„Ze začátku to bylo paradoxně úplně super. Dokonce jsem v té době přivezl tři stříbrné medaile z mistrovství světa juniorů. Člověk zhubne, na lyžích veze méně kilo a tím pádem je rychlejší. Jenže takhle to nefunguje věčně. Najednou
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
