Boss Veselého zrodil italský "zázrak" i Toronto v NBA. A co Fenerbahce?
Italský světoběžník Maurizio Gherardini stojí jako generální manažer od roku 2014 v čele basketbalového Fenerbahce Istanbul a je tak už několik let šéfem Jana Veselého. Turecký kolos po dobu jeho působení nikdy nezmeškal místo v každoročním euroligovém Final Four. A také v roce 2017 tuto nejvyšší evropskou klubovou soutěž vyhrál – ve stejném roce, kdy byl Gherardini vyhlášen nejlepším manažerem EuroLeague. Může to být náhoda? Co žene basketbalem posedlého pedanta, aby tři dny před rozhodujícím utkáním play off turecké ligy přijel na skok do Prahy?
Pane Gherardini, patříte bezpochyby mezi největší jména zákulisí současného klubového basketbalu. Vaše vlastní hráčská kariéra ale nijak zvlášť dlouhá nebyla, souhlasíte? Již ve 20 letech jste začal pracovat jako trenér a pokračoval pak jako ředitel mládežnických týmů. Co vás k tomu přimělo?
„Myslím, že pro každého člověka je vždycky důležité si otevřeně přiznat vlastní hranice. A já jsem záhy poznal, že ze mne žádný mimořádný hráč nebude, a přemýšlel jsem, jak bych přesto mohl být v basketu nějakým způsobem užitečný. Jak bych s ním mohl spojit svůj život, protože to byla moje opravdová vášeň. Zpočátku jsem si myslel, že správná cesta by mohlo být právě trénování. Ale pak se věci vyvinuly, jak se vyvinuly.“
Ale byl jste zodpovědný za mládež ve vašem klubu Pallacanstro Forli strašně dlouho. To přece není úplně běžné, že se někdo v tak mladém věku ujme mládeže a propracuje se vzhůru?
„Musíte si uvědomit, že tehdy byla úplně jiná doba. Když dnes mluvím hlavně s mladými lidmi, mám problém jim vůbec vysvětlit, že když jsem kdysi začínal svůj život v basketu, neexistovaly ještě žádné faxy, žádné počítače ani žádné mobilní telefony. Jediné, s čím jsme tehdy mohli pracovat, byl starý dálnopis. Měli jsme jeden telefon na zdi, a když člověk potřeboval volat za oceán, musel hovor na poště objednat a čekat pak u přístroje tři nebo pět hodin, až mu zavolají zpátky a spojí ho. Měl jsem štěstí, že jsem se právě vrátil z výměnného studentského pobytu ve Spojených státech a náš klub byl jedním z těch, které italská federace vybrala, aby vytvořily druhou nejvyšší basketbalovou soutěž. Z klubu za mnou přišli a řekli: Ty ses teď vrátil z Ameriky a domluvíš se anglicky – neznáš někoho, kdo by nám pomohl sehnat nějakého Američana pro náš první tým? Tenkrát samozřejmě žádní agenti ještě neexistovali. To byl můj úplný začátek, aniž bych byl tušil, co se z toho časem vyvine.“
A vy jste Američana sehnal. Co bylo dál?
„V první sezoně jsem byl něco jako ředitel střídačky. Dělal jsem statistiky, ale mým hlavním úkolem bylo starat se o zahraniční hráče, aby se se zbytkem týmu na střídačce domluvili. Jenže uprostřed sezony utrpěl náš headcoach infarkt. A protože žádný budget neexistoval, klub prostě povýšil druhého kouče do role prvního a ze mne udělali asistenta, aniž by někdo vůbec tušil, co assistent coach vlastně znamená. Ale nějak to fungovalo a byla to velmi úspěšná sezona: vyhráli jsme a postoupili do nejvyšší soutěže. Takže jsem začal přemýšlet o trénování.“
To má ale k vaší pozdější roli v basketu pořád ještě hodně daleko…
„Dával jsem tehdy basketu všechen volný čas. Staral jsem se o dva mládežnické týmy a snažil se trávit veškerý čas v klubu. Dnes každému říkám, že pro mou pozdější dráhu basketbalového manažera bylo klíčových právě těchto osm let, strávených jako asistent a děvečka pro všechno v malém provinčním klubu.“
