Ďolíček je celý jeho život. ANTONÍN PANENKA kopal v Bohemians od devíti, na milovaném stadionu si poprvé zahrál jako žáček. „Že Ďolíček slaví devadesátku? Vida, to je o pár roků starší než já,“ směje se 73letý mistr Evropy. Právě v aréně „klokanů“ si na brankáři Zdeňku Hruškovi natrénoval legendární dloubák, který v roce 1976 použil v penaltovém rozstřelu o evropské zlato. Teď příběh vršovického chrámu sleduje coby prezident Bohemians a doufá, že se dočká očekávané rekonstrukce.
Co s vámi dělá devadesátka Ďolíčku?
„Tohle výročí potvrzuje výjimečnost stadionu Bohemky. Je zvláštní už jen tím, že leží skoro v centru Prahy. Má nevšední genius loci, to kouzlo se prostě nedá přenést. Je to malebný stadionek s něžným názvem Ďolíček. Slyšíte to? Nádhera.“
Jaká je vaše nejstarší vzpomínka na něj?
„Jestli se ptáte na můj první zápas v Ďolíčku, to jsem byl mladší žák. Hráli jsme v neděli od devíti dopoledne, nemohl jsem dospat. Celou noc jsem se v posteli převaloval a těšil se, jak to bude poprvé na trávě krásné.“
A bylo to krásné?
„Moc ne. Na trávník padla rosa a byl strašně mokrý. Kožený míč se rychle obalil vodou a nemohli jsme ho ani ukopnout. Brzy nám prosákly boty i ponožky a neuvěřitelně to klouzalo. Špunty jsme tenkrát pochopitelně neměli. Nic jsem z toho neměl, ale později jsem si to mockrát vynahradil. Na Ďolíček nedám dopustit.“
Co myslíte, mohl by se takový stadion postavit i dneska?
„Těžko. Současný trend stěhuje arény na okraje měst, kde je nejvíc prostoru. Ďolíček měl štěstí na dobu, byl to stadion anglického střihu. Tribuny blízko lajny, dřevěné stříšky a pravá fotbalová atmosféra. V roce 1970 se otevřela nová tribuna a od té doby se toho moc neudělalo, přišlo jen pár drobných zásahů.“
Ještě před rekonstrukcí jste stihl svůj první ligový zápas doma: 13. června 1968 s Duklou.
„Prohráli jsme 1:4, ale to vlastně ani nebylo žádné překvapení. Dukla hrávala na špici, zato my o bytí a nebytí. Počkejte, kolikrát já vlastně s Bohemkou sestoupil? Minimálně dvakrát určitě.“
Je to tak, bylo to v letech 68 a 70. Historický titul ve třiaosmdesátém vás minul, dva roky předtím jste odešel do Rapidu Vídeň. Mimochodem, měli jste za vás v Ďolíčku i všechny tréninky?
„Jasně, Bohemka tenkrát neměla jiné hřiště. Nevadí, v Ďolíčku jsme měli všechno. Už ve staré tribuně byl třeba malý bazén.“
Dobrá regenerace?
„Mě se neptejte. Vešlo se tam čtyři nebo pět lidí, takže já jako mladej jsem měl smůlu. Totéž masáž. Když se postavila nová tribuna, dostali jsme pingpongový stůl. Před zápasem jsme hráli obíhačky a často jsme byli rozcvičení víc než soupeř, který se klasicky rozběhával nahoře na hřišti.“
Jaká je vaše nejhezčí chvíle spojená s Ďolíčkem?
„Je jich víc. Například umělé osvětlení jsme měli jako jedni z prvních. A po velké rekonstrukci jsme hráli přátelák proti národnímu týmu. Ale krásné vzpomínky mám i z dětství.“
Vyprávějte, prosím.
„Miloval jsem třeba velikonoční turnaje, na které přijížděli i Francouzi. Představovali pro nás těžkou exotiku. Už proto, že měli žvýkačky, které tady nebyly. A jak francouzští borci chodili na masáž, celá tribuna voněla mentolovým kafrem. Za chvíli jsme byli jako feťáci.“ (usmívá se)
Jednou jste mi líčil, že když jste kopal rohy, povídal jste si s lidmi v první řadě. Moc jste toho v tom fofru a hukotu asi neprobrali, viďte?
„To ne, ale bylo to příjemné. Jednou jsem šel po Vršovicích a někdo mě rozverně zdravil, pro mě na první pohled neznámý člověk. Zeptal jsem se, odkud se známe, a on na to: ‚V neděli jsme klábosili, když jsi kopal roh, Tondo.‘“
Kdy jste se o Ďolíček nejvíc bál? V našem století měl pohnutou historii, „klokani“ dokonce museli na čas do exilu na Slavii.
„O Ďolíček se bojím pořád. Pan Danner ho před devadesáti lety dal do provozu kvůli fotbalu a asi by nečekal, co se s ním časem všechno stane. Byl v majetku tělovýchovné jednoty, pak v soukromých rukách, teď patří městu… Kdyby stadion patřil klubu, budeme mít stoprocentní jistotu, že se tam nepostaví třeba byty. Je to přece jen lukrativní lokalita.“
V roce 2010 jste prohlásil, že jakmile Bohemians ze svého domova jednou odejdou, už se nevrátí. Divoké desetiletí plné nejistoty však klub ustál.
„Tenkrát před dvanácti lety nebylo jisté vůbec nic. I v zahraničí se stává, že klub ze stadionu, kde je dlouho, odejde a nastálo se přestěhuje jinam. Tohle se Bohemce zatím naštěstí nepřihodilo.“
Klub už několik let vyhlíží rekonstrukci, Ďolíček nutně potřebuje nový kabát. Věříte, že v létě dojde na vyhlášení architektonické soutěže, jak očekává magistrát, a časem i na přestavbu?
„Jsem opatrný. Projektů a maket jsem už viděl spoustu: vypadaly krásně, ale nikdy k ničemu nedošlo. Doufejme, že nakonec vyhraje rozum, vždyť Ďolíček už je skoro pražská nebo možná i národní památka. Teď je hloupá doba, po covidu přišla válka, ale věřím, že všechno dobře dopadne.“
