Kadlec exkluzivně: Flákač jsem nebyl. Smutek? Mám krásný život
Věštila se mu zářivá kariéra, našlápnuto měl parádně. Když Václav Kadlec v jednadvaceti zamával Spartě a vydal se do bundesligy, čekaly se od něj velké věci. K těm se ovšem nedostal. Proti bylo především zdraví, trochu i on sám. Vleklý boj s vlastním tělem talentovaný útočník vzdal a v pouhých 27 letech dal fotbalu sbohem. „Víte co, já si na svůj život stěžovat nemůžu. Dalo se z toho vymáčknout víc, i já na tom mám podíl,“ říká v upřímné zpovědi pro iSport Premium. Na domluvený rozhovor dorazil do jedné z karlínských restaurací o berlích.
Na koleně ortéza jako pozůstatek nedávné operace. V očích Václava Kadlece se ale nezračily chmury. Ani deprese. Naopak, někdejší obrovský příslib českého fotbalu byl v dobrém rozmaru. S dosud nejtěžším životním rozhodnutím se vyrovnal, zklamání z předčasného konce kariéry nechal za sebou. „Jakou já mám smůlu? Žádnou. Naopak mám šťastný a krásný život. Kdybych si stěžoval, bylo by to rouhání,“ zdůraznil. Slupl lehký salát, objednal si kávu s dietní colou a vnořil se do vzpomínek.
Dnes jsou to přesně tři týdny od operace. Jak zákrok dopadl?
„Snad dobře, probudil jsem se. (směje se) Tím, že to byl čtvrtý zákrok za krátkou dobu, bolest byla intenzivnější. Osm dní jsem byl víceméně ležák, nic příjemného. Teď je to třetí týden a už funguju, tak je to dobré. Když zkouším s nohou hýbat, zvládnu s ní víc, než jsem zvládal po minulé operaci, která byla rozsahem ještě větší.“
Dokážete laikům popsat, co přesně se s kolenem dělalo?
„Bylo to něco nového. Po poslední operaci se noha zahojila hezky, drží to. Ale delší dobu jsem měl pocit, že se v koleni něco děje. Odštípla se mi chrupavka od kosti. Profesor Kolář mi říkal, že ten proces mohl trvat třeba tři týdny nebo měsíc. Do toho se zjistilo, že je špatný vnitřní meniskus, což už byla víceméně prkotina. A ještě jsem měl něco s čéškou, takže tři věci naráz.“
Měl jste čas přemýšlet, jakou kariéru vlastně máte za sebou?
„Já ani nevím, jak na to odpovědět. Člověk určitě čas od času zavzpomíná, hlavně když na fotbal koukám. Ale abych si řekl, jestli to bylo hodně, nebo málo, to asi ne. A nejsem si úplně jistý, že to vůbec někdy udělám. Víte co, já si na svůj život stěžovat nemůžu, to jsem nikdy nedělal. Objektivně byl potenciál určitě větší, to tak je. Z toho důvodu se kariéra vyvinula jinak. Nemyslím si, že úplně špatně. Kdyby mi někdo v šestnácti řekl, že budu hrát bundesligu, sice kratší dobu, ale budu, tak bych to bral všema deseti. Asi se z toho dalo vymáčknout víc, ale jsou tu objektivní důvody. Samozřejmě zdraví, ale i já sám na tom mám nějaký procentuální podíl, že se to nedotáhlo tam, kam mohlo. Ale když bych to měl zrekapitulovat, jsem spokojený.“
Jaké byly vaše začátky? Přivedl vás k fotbalu klasicky táta?
„Jasně, byla to úplná klasika. S tátou jsem chodil na hřiště od momentu, kdy jsem se postavil na nohy. Ve čtyřech letech mě vzal na nábor do Bohemky a pak už to jelo. Na náboru už jsem byl na rozdíl od dalších kloučků kvalitnější, šlo mi to, tak mě to bavilo. Tak to má každý, když v něčem vyniká.“
