ZPRAVODAJSTVÍ Z ANGLIE - Domácí pořadatelé se na ně dobře připravili. Věděli, že Spartu dorazí na Anfield Road podpořit na tři tisíce jejích fanoušků, a tak jim nachystali uvítání v kouzelné češtině - pouze stoupenci Sparty. Od této cedule vedla cesta do sektoru, který příznivci českého mistra zaplnili do posledního místa a vzorně už hodinu před zápasem. Zbytek stadionu v tu chvíli ještě zel prázdnotou…
A „stoupenci“ se hned činili. K jejich radosti se hosté rozcvičovali přímo před nimi, takže vyvolávali jejich jména a kvitovali okamžitou zpětnou vazbu.
„Dejte jim bůra,“ skandovali pak v předzápasové euforii. To už se zalidnila i protilehlá tribuna – legendární The Kop. Když jí začala křižovat rozsáhlá vlajka, nahrávali si to na mobil i přítomní hráči rezervy Sparty v čele s jejím trenérem Zdeňkem Svobodou.
A pak – přesně v 17:55 místního času – to přišlo. Z reproduktorů zazněly první tóny slaďáku You´ll Never Walk Alone a domácí fans na všech tribunách roztáhli klubové šály a začali zpívat. Známý refrén, při kterém se měkkotám derou slzy do očí (dojetím, nebo strachy – vyberte si), nechal diskžokej už na nich.
Byl to opravdu nádherný moment, který by si každý fotbalový nadšenec zasloužil zažít na vlastní kůži…
Pokud se někdo zasnil, do reality byl vrácen v brzy. Už ve druhé minutě zahrál ve vlastním pokutovém území Manuel Pamič rukou a celý Anfield zlostí burácel: „Ruka!“
Zatímco na hřišti byl rozdíl mezi oběma mužstvy jasně patrný – Sparta nastoupila celá ve žlutém – fanoušci obou táborů se na pohled tolik nelišili. Rudí proti Reds. Nic pro barvoslepé…
A rovněž akusticky si sparťanští diváci s domácími nezadali. Na to, v jaké byli menšině, byli slyšet dost. Často i nahlas.
Nejvíc asi po výborném exhibici Jaromíra Blažka, který několika neortodoxními zákroky zneškodnil šanci Davida Ngoga. Když konečně držel míč v náručí, běžel s ním v ústrety vlastním fanouškům, jako by jej chtěl předat do bezpečí.
Potlesk domácích však měl přece jen o poznání větší grády. Rozléhal se stařičkým stadionem pokaždé, když se borcům v červeném povedlo. Cokoli, třeba i obranný skluz, po němž skončil míč v autu. Tady divákům stačí málo.
S ošidným stavem 0:0 však o přestávce určitě spokojeni nebyli – na rozdíl od svých protějšků.
„My chceme postup, olé!“ neslo se stadionem při odchodu mužstev do šaten.
Kenny Dalglish, trenér Liverpoolu, zvedl náladu svým obdivovatelům ještě před startem druhého dějství. Poslal totiž do něj ikonu a lídra Jamieho Carraghera. Kapitán týmu vystřídal mladého Martina Kellyho, se kterým se před lety potkal v liverpoolské juniorce při své stáži sparťan Václav Kadlec.
Když The Kop spustí, je to síla. Ať už jde o nápěv, potlesk, zklamané vydechnutí – nebo bučení, které se dostalo Leo Kweukemu za to, že panu rozhodčímu vysvětloval, že nefauloval. Pokuta za to však liverpoolské pokladně určitě nehrozí. O chvíli později už Kweuke viděl za řečnění žlutou a to stadion aplaudoval jako po vydařené premiéře Othella v National Theatre.
Víc však bylo těch hromadných povzdechů. Vždyť co nadějných akcí zazdil jen sám Ngog…
Že Tomáš Řepka působí na cizí příznivce jako červený hadr na býka, se potvrdilo i tentokrát. Zahrál míč hrudí, ale The Kop se domáhal odpískání jeho ruky. Řepka se proto na strmou a až po střechu napěchovanou tribunu otočil a poklepal si na čelo. Odměnou mu byla ostrá směsice nadávek a pískotu.
„Bojujte za Spartu!“ ozýval se sparťanský kotel, když se blížil konec normální hrací doby a domácí se nadechovali k očekávanému náporu. Jako by nadšenci, kteří vážili dlouhou cestu napříč celým kontinentem, tušili zkázu, která má přijít.
Stačil jeden roh, jeden nezvládnutý souboj – a Anfield se mohl pominout radostí. Dirk Kuyt v 85. minutě posunul svým gólem domácí do osmifinále Evropské ligy a supportem křepčili: „Liverpool, Liverpool, Liverpool!“
Ve všech liverpoolských hospodách se dnes bude pít na radost. Bohužel.
Sparťanští „stoupenci“ však své miláčky odměnili potleskem a sladkým: „Hoši, děkujem!“
