Dávno předtím, než se vůbec stihlo kopnout do míče, vzal celý nápad se slavnou Superligou svižný konec. Nebo aspoň zatím… Anglické kluby se vykroutily z dvanáctičlenného společenství, padla i nějaká ta hlava, konkrétně šéfa Manchesteru United Eda Woodwarda. Co všechno přispělo k rychlému pádu projektu, který otřásl fotbalovým světem?
Akt první: Protiúder UEFA a velkých svazů
Nedlouho potom, co světem letěly první zprávy, že velké kluby podepisují společnou smlouvu o založení Superligy, která jim přihraje neuvěřitelné příjmy od americké společnosti JPMorgan, se vytasila UEFA se silnou protiakcí. „Vyloučíme všechny tyto kluby ze všech soutěží, jejich hráčům zakážeme reprezentovat,“ stálo v nevybíravém prohlášení, pod které se podepsaly taky anglický, španělský a italský svaz a jejich ligy. Předseda evropské asociace pak ještě další dva dny na kongresu ve švýcarském Montreaux drsně masíroval Manchester United a spol. slovy „hadi, lháři“, a že dělají obrovskou chybu.
Akt druhý: Vzepětí širší veřejnosti
Tak masivní a vehementní odpor snad fotbal ve své historii ještě nezažil. Každý oslovený expert, každý bývalý i současný hráč, trenéři a taky běsnící fanoušci říkali Superlize důrazné NE. Svůj postoj opírali o bezohlednost a hamižnost dvanáctky klubů, vyčítali jim, že si neuvědomují, že právě celé fotbalové prostředí jim pomáhá zářit a že zjednodušeně řečeno všechno souvisí se vším. A dokola se připomínalo, jak to z ekonomického a prestižního hlediska ublíží zbytku fotbalu. Dvanáctka se stala vlastně pro všechny symbolem hlouposti, elitářství a chamtivosti. A když zatím Superliga zvadla, tenhle nános ze sebe kluby budou těžko smývat.
Akt třetí: Lepší neloajálnost, než špatná loajálnost
Drtivý úder na bradu dostalo dvanáct samozvanců v momentě, kdy se proti této iniciativě začali bouřit i samotní jejich hráči a trenéři. Začalo to u záložníka Manchesteru United Bruna Fernandese. „Sny si za peníze nekoupíte,“ oznámil stručně Portugalec, že víc než na bohatství mu záleží na radosti ze hry. A asi nejsilnější odpor pak předvedl tým Liverpoolu v čele s kapitánem Jordanem Hendersonem a trenérem Jürgenem Kloppem. „Nelíbí se nám to a nechceme, aby se to stalo. Náš závazek vůči klubu a jeho fanouškům je absolutní a bezpodmínečný,“ vzkázala kabina „reds“. A jejich amerického majitele Johna Henryho to později přimělo k omluvě a odstoupení.
Akt čtvrtý: Finále s Petrem Čechem a Chelsea
Fotky před Stamford Bridge oblétly celý svět a staly se symbolem vzpoury mezi dvanáctkou a „zbytkem světa“. Hlavní úlohu proti demonstrujícím a rozzuřeným fanouškům sehrál i člen vedení Chelsea Petr Čech. Pustil se do vášnivé rozpravy, prosil, aby lidé uvolnili mužstvu cestu ke stadionu na ligový zápas s Brightonem a zároveň všechny uklidňoval, že se to vyřeší, a že to chce čas. Nedlouho potom začaly všechny anglické kluby, a někteří i s omluvami, couvat z projektu a celá Superliga se začala rychle hroutit. Kromě toho oznámil rezignaci ke konci kalendářního roku i šéf Manchesteru United Ed Woodward.
Akt pátý: Premiérovy kompenzace
Je to britská verze celého příběhu, na titulní straně s tím vyjely třeba středeční The Times. Do děje se totiž vložil britský premiér Boris Johnson. „Kluby vzešly z našich slavných měst a z naší země a není správné, aby se odcizily jejich domovu. Je to kartel, který odporuje principům soutěžení,“ řekl mimo jiné. A teď to hlavní, Johnson měl slíbit za vstřícnost Chelsea a spol. vystoupit ze Superligy vysoké kompenzace, které budou kluby motivovat ke kroku, jenž si přeje široká veřejnost a zbytek fotbalového světa.
Akt šestý: Ještě jeden nádech…
Během středečního dopoledne se torzo Superligy ještě jednou napřímilo ke své iniciativě. Už bez anglických klubů a tak bez milánských, kteří časovaly svá vystoupení postupně – AC během úterního večera, Inter během středy. Zbývající čtyři kluby, tedy Real, Atlético a v tu dobu už váhavá Barcelona s Juventusem připomněly, že reforma evropských soutěží je nutná stejně jako navýšení příjmů z nich. A že se bude dál řešit jiná podoba poháru, která by víc vyhovovala ostatním klubům, které se budou vzorně podílet na solidaritě se slabšími a chudšími. Prostě si ještě dát nějakou naději, že se o něčem jako je Superliga dá do budoucna uvažovat.
Akt sedmý: … A Agnelliho výdech
Je konec, už opravdu ano. Jednoznačně to potvrdil hlavně jeden krok – když to definitivně zabalil i šéf Juventusu Andrea Agnelli, jeden z hlavních tahounů celého projektu. „Už není šance, aby ta soutěž vznikla,“ došlo mu. V tu chvíli ještě zbýval tvrdošíjný Real Madrid a jeho prezident Florentino Pérez a tichá Barcelona, oficiálně totiž vystoupilo i Atlético Madrid. Pérez, který během pondělí a úterý pronesl několik opravdu bizarních vět, třeba že fotbalové zápasy jsou moc dlouhé a hrací doba by se dala zkrátit, měl v zádech pořád podporu španělského obchodního soudu, který předběžně rozhodl, že výhrůžky UEFA nemůžou právně projít. To už ale bylo stejně jedno.
Akt osmý: Nejistá budoucnost
Krachuje celý nápad s nehorázně nablýskanou Superligou. V přepočtu zhruba osm miliard korun pro každého účastníka ze zakladatelské dvanáctky, garantovaná místa, téměř uzavřená společnost, smlouva na 23 let. To všechno působilo tak obhrouble a arogantně, že nikdo nemohl přehlédnout, o co skutečně těm dvanácti jde. Jenže bitva o lepší a bohatší evropskou soutěž bude pokračovat dál, to je nevyhnutelné a musí to chápat i šéf UEFA Aleksandr Čeferin. Zatím je na stole reforma Ligy mistrů od sezony 2024/25, ovšem nevypadá dvakrát elegantně, měly by se zvyšovat procenta do fondu solidarity, velcí ale nepřestanou štěkat, dokud někdo plošně nenakopne celkové odměny.
Související články
